.

Jen další kapka v moři pt.3

15. února 2013 v 21:01 | Epifairos |  Povídky
Závěrečná část


***
Drželi jsme se těsně mimo dosah světel z rohových věží a sledovali dva strážce, jimž zbývalo už jen několik okamžiků do chvíle, než se na obvodové zdi minou. Snažil jsem se držet co nejdále od šípu, namočeného do uspávacího roztoku, přičemž jsem zápasil s mdlobami, jež mi způsoboval, a tiše drtil mezi zuby modlitbu k Aionovi. Šíp zamířil velkým obloukem a dopadl mezi oba dva těsně předtím, než se minuli. Oba sebou reflexivně škubli, než se poslušně skáceli na zem. Děkoval jsem Shedim, že na sobě neměli tunu železa, jinak bychom slyšeli zařinčení až sem. Ta střela však neměla sobě rovnou. "Můj mistrovskej kousek," šeptl jsem a chytil Völundra za paži. "Pohyb."
Přikrčení jsme doběhli až k hradbám, kde mi Völundr podal lano s hákem. Modlením za jeho délku jsem tentokrát neztrácel čas a místo toho jej vyhodil nahoru a doufal, že kotva dopadne na dřevěný ochoz a ne kamenné cimbuří. Lano jsem pomalu přitahoval, dokud se neozvalo tiché cinknutí, jak se kotva zaklínila, a začal jsem šplhat. Tak trochu jsem čekal, že mě nahoře přivítá šíp, namířený do mého obličeje, což se naštěstí nevyplnilo. Vytáhl jsem Völundra za sebou a naléhavě šeptl: "Začaruj ty zmetky ať se tu nezdržujem dýl než je nutný. Hlídky z přilehlejch zdí na sebe sice vzájemně neviděj, ale vsadim svůj luk na to, že se setkávaj na rohovejch věžích. Takže myslim, že tenhle trik stejně nezabere."
"Jestli jsem to správně pochopil, o moc víc času stejně nedostaneme," pokrčil rameny.
Do budovy jsme vnikli skrz přístupovou cestu k ochozu. Uvnitř bylo jako vymeteno, až na všudypřítomné louče podél stěn schodiště - zřejmě nepovažovali za nutné rozmisťovat druhou linii stráží, neboť nepočítali s tím, že se někomu podaří nepozorovaně projít skrz. Na jejich obhajobu bych měl uznat, že sranda to rozhodně nebyla.
Jak jsem si uvědomil, celý tento podnik byl samotným příkladem toho, čím jsem - vždyť kdo by čekal průnik ve dvou do opevněné pozice uprostřed nepřátelského území? Zvláště když to nebylo nezbytně nutné. A o to právě šlo. Doufal jsem, že se na to všichni budou dívat spíše jako na taktickou brilanci než šílenství.
Všechno šlo jako na drátkách, až mi to přišlo podezřelé. Někdy se mi zdálo, že si Elyos přes vlastní aroganci sotva dohlédnou na špičku nosu, ale že bych je podceňoval, se říct nedá, tak jsem jen semkl čelisti a se všemi smysly napjatými jako struna pokračoval dál. Jen díky tomu jsme nenaběhli rovnou do dvoučlenné hlídky, strážící nějaké masivní dveře. Naštěstí jsem je včas zaslechl, nechal Völundra o patro výš, a sám se to potichu vydal prověřit. Očividně žádnou návštěvu nečekali a vlastně nedávali přílišný pozor, takže si nevšimli, když jsem ze schodiště nahlédl do jejich patra. Se stejnou tichostí jsem se opět zdekoval, a stanul vedle Völundra. Pohledem mě vybídl, abych mu sdělil své poznatky.
"Jsou tam dva a něco tam hlídaj," zašeptal jsem.
"Myslíš, že je to ono?" navrhl klerik.
"Neřek bych. Ale bez povšimnutí kolem nich stejně neprojdeme."
"Nemůžem to vzít jinudy?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Nevíš, jaký to tam bude. Navíc s každym zpožděním zvyšujeme šanci, že nás odhalej. Beztak nevíš, jestli ten fór nahoře zabral."
"Nějaké návrhy?"
"S překvapením na naší straně bysme je mohli vyřídit, než stihnou ztropit povyk."
"Omráčit můžu jen jednoho. Nemohl bys použít ten roztok?"
"V uzavřenejch prostorách by mě to mohlo odrovnat ještě před výstřelem. Nemá se to jak odvětrat a rouška ani zadržení dechu s tim moc nenadělaj. Je to riskantní, ale asi nemáme moc na výběr… když tak buď připravenej."
Vzhledem k okolnostem jsem to musel trochu urychlit - žádné natahování předem, žádné velké míření - prostě jsem se odlepil od zdi a vpálil to do dveří mezi ně. Na rekci měli sotva jeden tep. Před očima se mi zatmělo a svalil jsem se na zeď. Völundr mě však pohotově zachytil a posadil na schod, dokud příznaky neodezněly. Mezitím očaroval stráže a odepnul klíče od pasu jednoho z nich.
"Když už, tak už," pokrčil rameny a vyčkal, až se mi udělá lépe, načež jsme s namířenými zbraněmi vpadli dovnitř. Záhy nám došlo, že jsme vnikli do zbrojnice. Původně jsem chtěl mávnout rukou, že nemá cenu se tu zdržovat, načež mě v rohu upoutal jeden známý meč v pochvě na opasku a další očividně asmodianská výzbroj. "Jsou tady," hlesl jsem. "Ten meč byl dárek ode mě, když přišla v Abyssu o svou výstroj."
"Nebo alespoň byli," zchladil klerik mé nadšení.
"Cesta ven může bejt krušná. Pober co jde a padáme."
Každý z nás si hbitě připjal jeden orb na ruku, pár jednoručních zbraní na opasek, a Völundr si přetáhl přes rameno luk. S obouručními zbraněmi a štíty jsme se netahali, s dýkami se nezdržovali a šípy jsem si nacpal do toulce s tím, že se o ně rozdělím. Na okamžik jsem se zastavil ve dveřích a pomyslel, jaké by to bylo, nevrátit jim klíč. Dveře vypadaly docela solidně - chvíli by potrvalo, než by se přes ně dostali. Současně s tím jsem si uvědomil, že takových zbrojnic tu musí být vícero a tudíž by to stejně nemělo smysl.
Přízemí s hlavním sálem pevnosti již bylo pod námi a s ním i jedna z kritických etap naší mise. Do suterénu, kde se obvykle nacházejí cely pro vězně, naštěstí vedlo schodiště bez přerušení, tudíž jsme se nemuseli vystavovat pohledům déle, než bylo nezbytné, přesto však příliš dlouho na to, abychom se zcela vyhnuli možnosti odhalení. Co nejobezřetněji jsem tedy sestupoval dolů, jen proto, aby se mé obavy nakonec ukázaly jako liché - hlídaný zůstal snad jen hlavní vchod do sálu a od toho nás oddělovala stěna výklenku, v němž se schodiště nacházelo. Naproti tomu jsme však nemohli očekávat, že zůstanou i cely bez dozoru - mohl jsem jen doufat, že nám nebude stát v cestě nic jiného. Zdálo se, že Pět v tu chvíli stálo při nás, neboť - ano, v dalším postupu by nám bránily zamčené dveře, přes něž bych se svým mizerným přízvukem a omezenou slovní zásobou sotva prolhal, nicméně zrovna v okamžiku, kdy jsme se k nim po schodech blížili, na druhé straně v zámku zarachotil klíč. Šlehl jsem po Völundrovi pohledem - naštěstí pochopil, a zapadl za roh, zatímco já se nalepil na zeď hned vedle dveří. Strážce ode mě dostal pouze tolik času, aby stihl zaznamenat, že tam někdo je, než jsem se ho chopil, zdusil jeho výkřik a ranou do týla jej omráčil. Völundr se ukázal jako duchapřítomnější, než bych od někoho s jeho zkušenostmi očekával, a pohotově odmrštil dalšího strážce uvnitř místnosti proti zdi. Byl tam však ještě jeden - chňapl po rohu, jenž měl zavěšený u pasu a pokusil se utéct za roh chodby - nemohli jsme si dovolit, aby zburcoval celou pevnost hned teď, a proto jsem se chopil se svého luku a vypálil za ním střelu. Dostihla ho těsně před tím, než stihl zmizet a uklidila za roh. Obezřetně jsme vešli dovnitř, zbraně obnažené a štít zvednutý.
"Co je to tam?" ozvalo se zaraženě zpoza rohu, následováno neurčitým mumláním. Naznačil jsem Völundrovi aby přešel chodbu a každý z nás postupoval podél jedné stěny pro případ dalšího protivníka - opatrnosti není nikdy nazbyt. Před námi však ležel pouze mrtvý Elyos s rohem v ruce a na konci chodby jedna velká cela se skupinou zajatých Asmodianů, natlačených u mříží a zvědavě vyhlížejících. Mezi nimi byla i Nelítostná. "Vlku!" zvolala překvapeně, přesto však tlumeně. "Co tu u všech Pěti děláš?"
Sklonil jsem a zasunul svůj meč a dýku, načež jsem se usmál se slovy "Nemoh jsem se tě dočkat, tak jsme si řekli, že vás půjdeme zachránit… kde jsou klíče?" prohodil jsem, jakoby mimochodem.
"Má je támhleten," kývla směrem k mrtvému Elyosovi.
Otočil jsem se na Völundra. Pochopil.
"Prosimtě, co to do vás vjelo?" zeptala se mě, než Völundr donesl klíče. "Zbytečnej risk."
"Völundra z toho vynech," ušklíbl jsem se. "Ten si šel pro kamínky, a byl dost šílenej na to, aby mi v tom pomoh. Ale jeden by čekal, že z toho budeš mít větší radost. Neřikej, že bys radši čekala na to, až tě potupně vyměněj."
"To je slovo Asmodiana!" zastal se mě muž ostře řezaných rysů, s pažemi válečníka a očima tmavýma jako asmodeanská noc - stejnými, jaké měla Nelítostná.
"To je můj otec," roztáhla ruce.
"Těší mě, pane," pokynul jsem. "Až budeme doma, rád bych si s vámi promluvil, ale nejdřív sebou musíme pohnout," s čímž jsem postoupil místo Völundrovi a odběhl, abych podřízl oba omráčené strážce, neboť s prvním mrtvým ztratilo všechno "milosrdenství" smysl. Naneštěstí se s výjimkou mě a Völundra nemohl nikdo ze zachráněných vrátit k poslednímu obelisku, který si zachoval jejich otisk, neboť vězení bylo stíněné a nedovolovalo aetheru proniknout do svých útrob, čímž zamezilo použití jakýchkoli schopností, které dělaly deavu deavou, a přerušilo i spojení s obeliskem.
Když z nás i všech tří Elyosů očesali nadbytečnou výzbroj včetně mého meče, mohli jsme vyrazit na zpáteční cestu. "Ber to jako záruku, že se oba vrátíme," pokynul jsem s úsměvem chlapíkovi, jemuž jsem půjčil svou zbraň. "na jeho vrácení trvám." Otec Nelítostné - centurion, jak jsem si uvědomil, byl tím, kdo si pro sebe zabral jediný elyosský štít.
Předpokládat, že si udržíme utajení, bylo bláhové, a proto jsme se s Nelítostnou pouze vyplížili ze suterénu a ze zákrytu schodů obhlédli situaci v hlavní síni. Zatím prázdno. Zatím. Tedy až na leteckého dopravce a čtyřčlennou stráž u vchodu. Otočil jsem se a mávl na zbytek, netrpělivě čekající u paty schodů. Vyrazili jsme. Vpravdě jsem nepochyboval o tom, že se ven nakonec stejně budeme muset probít - co mě však nenadchlo, byl okamžik, kdy se odněkud z útrob pevnosti rozezvučel roh a zaplnil svým zvukem celou stavbu. Tiše jsem zaklel a zastavil se, abych odklidil leteckého dopravce a s ním i elyosskou naději na odříznutí naší cesty zpět k trhlině. Prudká střela ho přirazila ke zdi, než se po ní svezl na podlahu. Zatímco se ostatní střetli s posádkou brány, doběhl jsem s tasenou dýkou k dopravci, a chroptícímu ještě podřízl hrdlo - neměl jsem v úmyslu cokoli ponechávat náhodě. Centurion náležitě využil svého štítu, když s ním naběhl tělo na tělo na strážce ozbrojeného obouručním mečem a neschopného dalšího boje ho nemilosrdně usekal. Völundr neohroženě odmrštil jednoho protivníka úderem štítu, načež z půlotočky nabral palcátem dalšího, jenž na něj nabíhal. Toho následně usmažila ohnivá koule jednoho z našich mágů, takže se mohl opět věnovat tomu prvnímu. Poslední Elyos s halapartnou se mezitím bránil útokům našich dvou bojovníků, každého s jednoručkou. Vždy když hrozilo, že by se mu mohli dostat na tělo, uskočil, aby si tak udržel vzdálenost - nakonec mu to nebylo nic platné, neboť našemu druhému lučištníkovi se ubránit nemohl. Síní se rozlehly hlasy - hbitě jsem se ohlédl a spatřil další Elyose, sbíhající po schodech, kudy jsme přišli, a druhá skupina zase pádila po schodišti na opačné straně od nich. Tiše jsem zaklel a natáhl luk, připraven odstranit naši poslední překážku, s níž se zrovna potýkal Völundr, avšak než jsem stačil vystřelit, vynořila se za ním, zdánlivě odnikud, Nelítostná, a dělajíc čest svému jménu, Elyose nemilosrdně podřízla.
"Pohyyb!" zařval jsem, mávajíce rukou směrem k naší cestě ven. Soudě podle velikosti pevnosti nemohla být její posádka nijak zvlášť velká, a naše jednotka se podle všeho řadila k těm zkušenějším, přesto jsem však nechtěl riskovat ztráty, jimž bychom se s největší pravděpodobností nevyhnuli. A oni si to velmi dobře uvědomovali - v zajetí jim vzali zbroje, což v tuto chvíli ještě více podpořilo myšlenku na útěk.
Do úsvitu zbývaly pouhé okamžiky, zatímco my jsme před sebou měli ještě většinu cesty k trhlině a elyosští pronásledovatelé, povětšinou v plných zbrojích, stále ne a ne odpadnout. Netrvalo však dlouho, a začali za námi zaostávat. Tudíž když jsme se u rozvalin, jež jsme minuli cestou do pevnosti, střetli s trojící překvapených nepřátel, naši pronásledovatelé pouze snížili náskok. Chápal jsem je - pokud se nám podaří vyváznout, ostuda dopadne na jejich hlavy. Naproti tomu ti po cestě zřejmě netušili, co se tu odehrává, a než se stihli vzpamatovat ze šoku způsobeného skupinou prchajících Asmodianů, jejich krev náležela písku.
"Beru to!" křikl jsem během zakládání šípu do tětivy.
"CO?" houkl Völundr přes rameno.
"Tu tvojí nabídku! Když jsem viděl, jakej jsi bojovník, pak musí bezpochyby sám Aion blednout závistí nad tvými výtvory!"
Nelítostná se svým otcem právě porcovali nepřítele, když jsem na ni zavolal: "Jaký drahokamy máš nejradši?!"
"Cože?" nechápavě na mě pohlédla mezi dvěma seky.
"No… drahokamy!" pustil jsem tětivu, "na prsten!"
To už na mě vrhla většina jednotky přesně ten pohled, kterým se ptá, co je to za blázna, kterej se stará o takový věci uprostřed boje.
"Safíry," vydechla, když padl poslední protivník a my jsme se mohli vydat dál.
Úsvit přišel rychle a zastihl nás ještě před dosažením trhliny, a tak ačkoli byl nepřítel mimo dohled, centurion nás neúprosně poháněl dál. Minuli jsme ruiny, kde jsme skryli náš kisk, a já si mohl v duchu blahopřát, když jsem na rovině před námi spatřil vlnící se vstup trhliny a žádného nepřítele v okolí.
S Nelítostnou jsme si vyměnili pohledy, a beze slova pokračovali dál.
"Nezastavovat! Jedu, jedu!" hulákal centurion na své vojáky, když jsme stanuli před trhlinou. Prošel vedle mě a položil mi ruku na rameno.
"Běžte, pane," kývl jsem na něj. "S Völundrem půjdeme poslední - kdyby něco."
Přikývl a zmizel v trhlině. "Teeď my." Byl jsem k němu zády, abych nám kryl zadek. Völundr vešel dovnitř a mě vzápětí srazil nějaký nejasný tvar stranou, přičemž jsem upustil luk. Než jsem dopadl na zem, už zcela nabyl lidských obrysů. Několikrát jsme se přes sebe převalili, dokud nezískal navrch. Zasranej assasin, pomyslel jsem si, jak se nade mnou rýsovala jeho silueta s ústy zakrytými rouškou. V jeho ruce se ostře zaleskla dýka. Bez zaváhání jsem sevřel jeho zápěstí a současně natáhl levačku pro svou vlastní. Všiml si toho a ruku mi nekompromisně přirazil k zemi a přinutil upustit dýku, nicméně toto rozptýlení postačilo, abych ho ze sebe shodil a odvalil se stranou. S dýkou mimo dosah mi přišla na mysl jediná možnost - vytáhl jsem z opasku lahvičku s uspávacím roztokem. Okamžitě po mně skočil - pokusil jsem se ho odkopnout nazpět, ale místo toho jsem mu svým nepřesně mířeným úderem vyrazil jeho dýku z ruky. Skoro jako by tomu nevěnoval pozornost a místo toho mi oběma rukama sevřel dlaň, v níž jsem měl lahvičku - nevím, co si myslel, že v ní je, ale v okamžiku, kdy její stěna praskla, a do okolí unikl světle modrý obláček, jsem si pomyslel cosi o tupcích. Ještě jsem ucítil, jak se země pode mnou zhoupla, naslepo jsem máchl svými drápy, načež mě obklopila tma.
***
S prvním otevřením očí jsem reflexivně proťal pravačkou vzduch před sebou. Než se mi mysl dostatečně rozjasnila, abych si uvědomil, že vlastně nejsem u trhliny, nýbrž někde v místnosti, zabralo to drahný čas. Rozhlédl jsem se kolem sebe a mátožně vstal, soukaje se píď za pídí po zdi, o níž jsem se opíral zády. Cela, došlo mi konečně, když jsem před sebou spatřil mříže. Dreniové mříže - tak proto se ctím tak křehce.
Drenium mělo tu vlastnost, že kolem sebe vytvářelo pole odpuzující aether, díky čemuž se s oblibou užívalo jako materiál na výrobu pout a vězení pro daevy. Z velmi vzácné nejčistší rudy, která prošla speciální úpravou, se pak vyráběly ještě vzácnější a astronomicky drahé zbraně, jako byl například hrot šípu, jímž jsem kdysi skolil elyosského velitele v jejich vlastní zemi. Takovýmto nárazovým použitím se však účinky odpuzujícího pole znehodnotí, což z nich činí vpravdě luxusní záležitost.
Došel jsem až k mřížím a rozhlédl se, kam mi to až dovolovaly. Usoudil jsem, že je to stále tatáž pevnost, neboť jsem na konci chodby zahlédl někdejší celu mých spolubojovníků a já sám jsem se nacházel v jedné z těch bočních. Mí žalářníci stáli na hlavní chodbě - s pocitem zvláštního uspokojení jsem seznal, že kvůli našemu podniku zdvojnásobili stráže. S možností jakéhokoli úniku to vypadalo bledě, a tak jsem zkrátka sledoval dění a čekal, co se bude dít. Současně mi došlo, že ten assasin zřejmě patřil k těm třem, jež jsme zlikvidovali cestou - a nikoli k pronásledovatelům z pevnosti, a tudíž že se nám držel nablízku a útok na mě si pečlivě připravil. Zanedlouho se od vchodu ozvalo zabušení, následované chřestěním klíčů a otevíráním masivních dveří. V příštím okamžiku se zpoza rohu vynořil obrněnec v parádní zbroji, v doprovodu dvou stráží s halapartnami. Vzpomněl jsem si na Gunnara a hrdlo se mi sevřelo. Nechal si odemknout mříže a s pohledem jasně říkajícím Nic nezkoušej a dvěma halapartnami namířenými na mou hruď mi kolem zapěstí zacvakl želízka.
"Á, velkej kápo přišel," utrousil jsem posměšně. "Aby ses zadusil ty zkurvysynu."
Pochyboval jsem, že mi rozuměl, ale nejspíš pochopil, co jsem tím myslel, neboť jsem na zádech ucítil kopanec, jehož síla mě přirazila tváří k zemi. Zvrátil jsem hlavu, jen abych viděl, kterak beze slova a náznaku změny v obličeji mávl, pročež mě jeho méně vyšňoření poskoci vytáhli za paže zpět na nohy.
Vyvedli mě po schodech do hlavního sálu, kde mi jeden z halapartníků podsekl nohy tupým koncem zbraně. Celá ta suita, jež mě doprovázela, neřekla za celou dobu ani slovo, což mě ještě více znepokojovalo. Nač plýtvat slovy pro mrtvého muže? Já však neměl v úmyslu, nechat se jen tak podříznout jako porgus na jatkách, a usilovně se snažil na něco přijít. Tihle tři očividně na něco čekali… nebo někoho? Na kata, napověděl mi hlásek uvnitř mé mysli. U obou schodišť stálo po jednom nepříteli a u vstupu jich bylo dalších šest. Šance na útěk byly jen o málo vyšší než mizivé, přesto jsem se o to musel pokusit. Tentokrát však udělali tu chybu, že na mě mířila pouze jedna halapartna. Zatím jsem si v rámci možností protáhl tělo a v mysli si přehrál, jak to provést. Až přijde kat, budu mít asi tak jeden tep na to, abych jednal, zatímco budou rozptýlení - není to moc, ale musí to stačit. Konečně se ve vchodu po chvíli objevil stín, doprovázený dvěma dalšími. Nečekal jsem, až vstoupí dovnitř, abych si ho mohl lépe prohlédnout, a místo toho škubl spoutanýma rukama nahoru, chytil konec strážcovy halapartny, stáhl ji k zemi, navalil se na ni a zatímco mu ji váha mého těla vyškubla z ruky, překulil jsem se po jejím ratišti a kopl strážce do břicha. To ho přinutilo ustoupit, přičemž se mírně ohnul v pase, zatímco já dokončil kotoul a chopil se zbraně. Sáhl po meči, nicméně já ho rovnou z kotoulu ještě jednou udeřil koncem ratiště do břicha a následně hbitě odzbrojil. Celé se to odehrálo tak rychle, že další strážce stihl udělat pouhé dva kroky směrem ke mně. S pomocí halapartny jsem se vztyčil na nohy a vyběhl směrem ke schodišti. Ač se zbytek Elyosů ze sálu vrhl za všemožného pokřikování za mnou, mně stál v cestě pouze jeden jediný.
"Vlku Samotáři!" rozlehlo se sálem. Mimoděk jsem si pomyslel, že je to měkký, nejspíše ishalgenský, přízvuk.
Reflexivně jsem se stočil za zvukem a překvapením se zarazil. "Ty?!" uniklo mi zaražené v odpověď.
To krátké zaváhání mě však stálo můj náskok, když mě vzápětí uzemnila tvrdá rána a já mohl jen cedit nadávky a proklínat vlastní hloupost. Se spoutanýma rukama a cizím kolenem na zádech jsem se mohl sotva pohnout, dokud nepřišel příkaz a Elyos mě poslušně nezvedl. Ano, teď zblízka, když jsem jí viděl do očí, o tom nebylo pochyb - byla to skutečně ona. Probodávala mě přísným pohledem, načež něco elyossky řekla a ukázala prstem ke schodům. Strážce mě surově postrčil kupředu. "Tak jsme se hezky protáhli," prohodil jsem s ironickým úšklebkem, zatímco jsme scházeli zpět do suterénu. Když mě opět zamkli v mé cele, Elyoska se otočila na své druhy a cosi pronesla. Naleštěný obrněnec něco namítl, avšak Elyoska byla neoblomná. Strážce mi věnoval tentýž pohled, jako když přišel poprvé, načež se se svým doprovodem odebral ke dveřím.
Možná mi právě svitla naděje. "Taak, Elyosko… nevěděl jsem, že jsi nějaký velký zvíře," změřil jsem si ji přimhouřeným pohledem. "Koukám, že ses pilně učila náš jazyk… a dokonce sis i zjistila, jak se jmenuju… to jsem na tebe tak zapůsobil?" V mysli mi vytanula vzpomínka na vystrašenou nahou dívku na mé posteli v Primu. Nakonec jsem jí nic neprovedl - mohla by mi tu laskavost oplatit?
"Spíš mě naše setkání inspirovalo - k tomu, abych se pokusila lépe porozumět Asmodianům."
Teď, když opět promluvila, jsem se divil, jak jsem si prve mohl její přízvuk splést s ishalgenským.
"Musím uznat, že jsem z toho poněkud zmatená. Když mě sem otec poslal, abych za něj převzala velení, sdělil mi, že tu najdu skupinu Asmodianů. Když sem dorazím, najdu tu místo toho tebe."
Takže generálská dcerka? "Uvědomuješ si tu ironii? Nacházíme se teď v přesně opačný situaci. Taky se mnou hodláš naložit jako s válečnou kořistí?" ušklíbl jsem se a zvažoval, zda má pod svými šaty stále tu jizvu od mého šípu.
"Správně bych s tebou měla naložit jako s válečným zločincem." Ledový tón jejího hlasu však vůbec neodpovídal jejímu měkkému přízvuku.
To mě zarazilo. "To znamená co?"
"Naše záznamy ti připisují vraždu vysokého důstojníka na půdě Elyseii a podíl na vyvraždění vesnice v Heironu - to je dost na to, abys přišel o hlavu."
Ze způsobu, jakým to řekla, se mi však nezdálo, že by to měla v úmyslu udělat… ale u nich jeden nikdy neví.
"Pokud jde o tu vesnici, tak JÁ nikoho z obyvatel nezabil - a byl jsem to já, kdo nechal toho přeživšího uprchnout - nepopírám, že to bylo jen proto, aby tam přivedl toho generála nebo co to bylo zač, ale tady šlo o spravedlnost… "
"Myslíš… o pomstu?" opáčila opatrně.
"I pomsta je druh spravedlnosti. A kdybych se jim byl neukázal, nikdo by mě do žádnýho záznamu nedal. Mimochodem… z koho jste vytáhli mý jméno?"
"Na tom nesejde," zavrtěla hlavou. "Jediné, co by tě teď mělo zajímat je, že nemám v úmyslu tě nechat zkrátit o hlavu."
"CO… vážně? A to můžeš? Jen tak?"
"Jen tak ne," připustila. "Ale ty ses ke mně nakonec nezachoval zle… takže vzhledem k tomu, že tu zřejmě nikdo neví, kdo jsi zač, tak tě budeme moci vyměnit jako běžného zajatce."
"To nezní tak zle," pokýval jsem, abych jí za to nemusel poděkovat - vpravdě tím riskovala - nečekal bych, že se od někoho z nich dočkám čestného jednání. "Noo… a co na to řekne taťka?" ušklíbl jsem se. "Nebude se zlobit na zlobivou dceru?"
"Když o tom nebude vědět… " pokrčila rameny. "Mně se ty… zločiny beztak netýkají."
"Tohle všechno kvůli Asmodianovi?" podivil jsem se, a když jsem si uvědomil, že se z toho nejspíš dostanu, jsem se osmělil a mohl si dovolit nějakou tu provokaci. "Jo hele… tvý kumpáni mi vzali luk a dýku - dostanu je s sebou na cestu?"
Elyoska se na okamžik zatvářila nechápavě. "To jako myslíš vážně?"
"Ne. Ale zkusit jsem to musel. Ten luk byl se mnou dlouho - je to muj kamarád - nechceš mít přece na svědomí moje puklý srdce, ne?"
"Můžeš s ním zůstat tady, jestli chceš," odpověděla nenuceně. "Ale až se vrátí otec, nebude dlouho trvat, a zjistí, kdo jsi," pokrčila rameny.
"Jo… no… víš co? Tak si ho nech - stejně jsem ho kdysi sebral jednomu z vašich."
"Užij si pobyt, dokud jsi u nás hostem," oplatila mi stejnou mincí, načež se obrátila k odchodu.
"Hej, Elyosko!" zavolal jsem ještě za ní.
"Hm?" ohlédla se přes rameno.
"Až se příště střetneme… "
"Kdo ví, Vlku… kdo ví… " s čímž zmizela za rohem.
***
Stáli jsme na ostrově Leibo, vznášejícím se v zející prázdnotě Abyssu, zatímco ve výšce nad námi žhnula rudá koróna tak blízkého Jádra, a netrpělivě očekávali přílet asmodianské skupiny s elyosským zajatcem na výměnu. "Jsi si opravdu jistý, že by za tebe bývali nedali dva, kdybych to po nich požadovala?" nadhodila Elyoska.
"No… asi jo." pokrčil jsem rameny. "Naši jsou zásadoví a já nemám zase tak velkou cenu… navíc by to vzbudilo podezření u tvých, ne?" dloubl jsem do ní loktem a spiklenecky mrkl. Ne - myslím, že tváří v tvář hrozící popravě by na to možná i přistoupili, ale to ona nemusí vědět. "Ale zato já teď vím, že až mi příště padneš do spárů, můžu to žádat po tvém otci, muhehe."
***
Seděl jsem na posteli, v pokoji obytného křídla Přístaviště Primum, a tak nějak zasmušile hleděl před sebe. Skoro mi to přišlo, jako bych skutečně přišel o dalšího přítele. Podobně jsem se cítil, když mi Mau usekli ruku - tím pro mě byl můj luk. Bylo mnoho lepších, ale s žádným z nich jsem toho nezažil tolik, jako s tímto. Nakonec jsem nad tím mávl rukou a myslel raději na setkání s Nelítostnou. Zvedl jsem se s tím, že jí vyrazím naproti.
***
Nepřišla sama - byl s ní i její otec a Völundr v doprovodu mé sestry.
"Ráda vidím, že jsi v pořádku," objala mě a dali jsme si polibek na uvítanou.
"To já taky."
Poté vyklouzla zpod mého objetí a vzala si z rukou svého otce nějaký dlouhý, v kůži zabalený předmět a podala mi jej - "Pro tebe."
Zatímco jsem to rozbaloval, přistoupila ke mně má sestra - "Ty máš zatracené štěstí bráško, že jsem se o tom dozvěděla, až když jsi byl zpátky… jinak bych tě snad sama zabila."
"Jo, není nad vroucí uvítání od milované sestry," věnoval jsem jí kyselý pohled, a následně jsem se ušklíbl na klerika vedle ní - "Koukám, že Völundra už znáš. No… tim líp."
Když jsem to konečně rozbalil, nestačil jsem žasnout - uvnitř se skrýval nový luk, mnohem lepší než ten předešlý. "No to je… nádhera… vy víte, jak potěšit hraničáře, když se vrátí ze zajetí!"
Současně s tím mi otec Nelítostné beze slova podal nový toulec.
"Vlku… " kývl na mě Völundr. "Mám tu pro tebe ty prsteny - platina, safíry a troška kněžské magie - budou nejen krásný, ale i užitečný," vychloubal se bez náznaku skromnosti.
"No… seš pěkně rychlej - to se ti musí nechat. Tak ukaž, jak ta nádhera vypadá."
Nakonec jsem musel uznat, že s tím nijak nepřeháněl - byly to bezpochyby mistrovské kousky.
"No… to bysme měli," mlaskl jsem spokojeně. "Teď už zbejvá jen jedno - můžeme si promluvit, pane?" kývl jsem na centuriona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama