.

Jen další kapka v moři pt.2

15. února 2013 v 20:57 | Epifairos |  Povídky
Druhá část (údajně má 39000 znaků a tomuhle se stejně nelíbí)


Neradostnou zprávu mi přinesl blízký spolubojovník, gladiátor Taranis, a aniž by čekal na případnou reakci, hbitě si to namířil rovnou do nedaleké hospody. Upřel jsem tázavý pohled na svou sestru, avšak ani ona nevypadala, že by si věděla rady. Pokrčil jsem rameny a vydal se za generálem Aegirem, abych mu podal hlášení o misi.
***
"Hmm… " zabručel zachmuřeně Aegir a zamyšleně si promnul bradu. "Jak dobře víš, právě teď si nemůžeme dovolit další oslabení našich jednotek v Reshantě - držíme se tam jen tak tak. Jestli v Abyssu podlehneme, nebudou to Mlžné hřívy, koho se naši spojenci budou muset obávat - doufám, že jsi jim to vysvětlil."
"Vysvětlil, pane!" přisvědčil jsem. "Ale přesto pane… pokud zažehnáme jeden konflikt v Asmodae, budeme moci nasadit jinde více Archonů, kteří jsou právě teď vázaní Mlžnými hřívami."
"To nezáleží na mně," sevřel ruku v pěst. "Já můžu operovat pouze s tím, co mi sem pošlou a právě teď nemůžu nikoho postrádat."
"Chápu, pane," přikývl jsem. "Pokud to bude jen trochu možné, rád bych se zúčastnil příští mise, avšak… měl bych k vám jednu prosbu - nesvěřujte mi velení operace… "
"Pročpak?" podivil se generál.
"Velitel by měl nést zodpovědnost za všechna rozhodnutí a jejich následky - ať už dobrá či špatná. Vítězství i porážka by měl být prostě fakt… a já to vidím jen jako své selhání… "
"Počkej a uvidíš. Za čas se to možná změní. Odchod."
Zasalutovali jsme a otočili se k východu.
"Ty ne," namířil prstem na mou sestru. "Pro tebe mám úkol. Beztak potřebuješ výcvik."
Když jsem vycházel ze dveří, bezděčně jsem se usmál - proto jsem měl Aegira rád - měl zkrátka přehled. Nadto… až z Taranise vytáhnu všechno, co o tom ví, nejspíš se vydám na menší výlet na jižní polokouli. Nedivil bych se, kdyby mě tam chtěla následovat - no, takhle nebude mít možnost.
Do tmy zbývaly už jen okamžiky, tudíž hospoda pomalu ale jistě začínala praskat ve švech. Shodou okolností bylo naproti nepřátelsky se tvářícímu Taranisovi prázdné místo. Kývl jsem na hostinského a bez okolků si přisedl. "Tak," opřel jsem se loktem o desku stolu, "Vypadáš nasraně… teda ne že by to u tebe bylo něco neobvyklýho. Když ti koupim pití, vysypeš mi všechno co víš o tý akci v Elyseii?"
Zamračeně se na mě podíval a neomaleně si přivlastnil skleničku, jíž přede mě postavil hostinský. Na jeden doušek ji celou vyprázdnil, blbě se zašklebil, a pronesl: "To ses nemusel namáhat - já toho stejně víc nevim. Jen to, co jsem se dozvěděl od toho chlápka, kterýho přinesli v mdlobách na Primum." Zdálo se, že mi toho ani víc neřekne. Mávl jsem na hostinského, a když mi přinesl další skleničku, hbitě jsem se jí chopil, než si ji bude moci opět přivlastnit. Zlostně se na mě zamračil, načež jsem mu ji přisunul, a zatímco v něm mizel její obsah, položil jsem mu další otázku: "co to bylo za chlápka a kde bych ho teď našel?"
"Prej tam byl s nima a ňák z toho vyváznul bo co… byl v docela blbym stavu, takže bych se divil, kdyby se z toho tak rychle vykurýroval."
Vstal jsem. "Díky kamaráde," poplácal jsem ho po rameni, nechal na svém místě několik kinah a vytratil se ven do noci.
***
Netrvalo dlouho, a byl jsem u něj zpět - i s většinou důležitých poznatků. "Jsou v Eltnenu," vyhrkl jsem, sotva jsem dosedl.
"No. A co já s tim?" ušklíbl se otráveně Taranis.
"Nevim co tě žere, ale třeba by ti jižanský klima prospělo?" nadhodil jsem. Když se k odpovědi neměl, pronesl jsem: "Půjdu se za nima podívat."
"Zbláznil ses?! Jsou tuhý nebo zajatý. A teď tam určitě slíděj všude holubičky. Jestli je po nich, ničemu tim nepomůžeš - jestli jsou zajatý, taky tim ničemu nepomůžeš, páč je za čas vyměněj. A co s tim mám u všech Pěti společnýho já?"
Myslím, že to moc dobře věděl a nijak zvlášť se mu to nezamlouvalo. Ale teď, když měl v sobě pár skleniček chlastu, s ním konečně začínala být kloudná řeč. "No… otázkou je, jestli pudeš se mnou?"
"Seš si jistej, že ti usekli jen ruku? Mně se zdá, že s ní vzali i kus mozku. Né, nepudu. Řekni mi, jakej to má kurva smysl."
"No… jen chci zachránit naše lidi," pokrčil jsem rameny.
"Eeh… tak že by usekli i ucho? Slyšel jsi, co jsem řikal? Jako bych mluvil do zdi… nebo leda, že by sis chtěl udělat voko u jejího otce… "
"Noo… jo," pokrčil jsem opět rameny.
"Pff, zapomeň. Když ti na tom tak záleží, proč s sebou místo toho radši nevezmeš tu svojí malou hezkou sestřičku?"
"Proč myslíš? Aegir si jí vyžádal na nějakou akci a kdybych chcíp, ještě tu zbyde ona… a nadto… nemá tvoje zkušenosti," zkusil jsem.
Neodpověděl, a místo toho do sebe nalil další sklenici chlastu.
"Nevíš, co s nima můžou udělat - pamatuješ na toho… jak se jmenoval? Gunnar, nebo nějak tak. Bylo potvrzený, že ho zajali. Už jsme ho nikdy neviděli. Až pak jeden z propuštěnejch potvrdil, že ho odvedli a asi popravili."
"Taky Gunnar," utrousil Taranis. "Byl to maniak. Jako nic ve zlym, ale ta tvoje holka zas takovou hrůzu nenahání… jako nevim, když jsi řikal, že se přecvičila na assasina - takový třeba mordujou přednostně," zašklebil se a lokl si chlastu.
"Hele… Taranisi… copak si nepamatuješ tenkrát v Beluslanu? Vychcali jsme s nima i když jich bylo jak něco… "
"Jo," pokýval hlavou gladiátor, "jenže to jsme jim nevlezli prdelí rovnou do žaludku."
Nebyl jsem si zcela jistý, co tím myslel, ale nedal jsem se tím odradit. "Ale no tak… už jsme v Eltnenu byli - známe to tam."
"Prdelí do žaludku," zdůraznil se vztyčeným prstem.
"Škoda," zvedl jsem se, když v tom mě něco napadlo - "Co Lugh? Kde bych ho našel?"
"Lugh je mrtvej," otráveně bouchl do stolu.
Trhl jsem sebou. "Jak? Kdy?"
"Ani ne před tejdnem. Dostali ho v Abyssu - letěl sám."
"Do-prdele," utrousil jsem. "Do Eltnenu asi taky poletim sám," zkusil jsem, ještě naposledy.
"Do toho," zabručel.
"Krev za krev," s kývnutím jsem se rozloučil a obrátil se k odchodu.
"Hej, Vlku!" zavolal za mnou Taranis.
"Hm?"
"Bylo by blbý, kdybys chcíp."
"Hm," chmurně jsem se pousmál a vyrazil ven.
Takhle zkrátka Taranis projevoval starost o své spolubojovníky. Myslím, že právě Lughova smrt ho tak vzala, že si uvědomoval, že může být další na řadě. A nebo to, že z nás nakonec zůstane sám…
Venku jsem se protáhl a zvažoval, co dál.
"Slyšel jsem dobře, že se chystáte do Eltnenu?" ozval se za mnou neznámý hlas.
Otočil jsem se, a přede mnou stál tmavovlasý, na krátko střižený Asmodian, od pohledu klerik.
"Jo… no… proč?" doufal jsem, že po mně nebude chtít odtamtud něco přinést.
"Mám tam něco na práci," odvětil klerik.
"A co by to jako mělo bejt?"
"No… zdejší granáty mají tu nejlepší barvu a kvalitu na známé Atreii," vysvětloval klerik.
Na okamžik jsem se zatvářil nechápavě. "A proč riskovat kůži kvůli pár hezkejm kamínkum?"
"A proč ne?" usmál se.
To mi vzalo řeč. "Jo, to beru," přikývl jsem radostně. "Jak se jmenuješ?" natáhl jsem k němu svou pravici.
"Völundr," odvětil klerik a potřásl mi rukou.
"Mně řikaj Vlk samotář."
***
A tak jsme vyrazili hledat prostorovou trhlinu, jež by nás přenesla do Eltnenu - Taranisovu "prdel", vedoucí do břicha Elyseii, jak jsem si pobaveně pomyslel. Nejprve letem na Pouštní stanoviště a následně ještě kousek pěšky až k místu, kde se jedna vhodná čas od času zhmotnila. S radostí jsem musel konstatovat, že jsme trefili správný čas a do eltnenské pouště dorazíme těsně před setměním. To bylo důležité, jak jsem vysvětloval Völundrovi; z něhož vypadlo, že v Elyseii vlastně ještě nikdy nebyl; neboť tam noc později začíná a dříve končí, a naše oči nám budou dávat po čas jejího trvání nespornou výhodu oproti Elyosům, nemluvě o pražícím slunci, na něž není naše kůže ani organismus zvyklý. Nadto jsem mu ještě poradil, aby si vzal spíše koženou zbroj, oproti tradiční kroužkovce.
První jsem vyšel já - přikrčený, se založeným šípem - naštěstí bylo kolem čisto. Völundr podle plánu napočítal do deseti a poté prošel za mnou. Vydali jsme se na cestu.
"Hele… a co ty děláš s těma kamenama? Prodáváš je?" nedalo mi.
"Vyrábím z nich šperky," usmál se.
"To asi docela sype, co?" vyzvídal jsem.
"Jistě, ale hlavně je to můj život. Vlastně ani nejsem tolik voják, jako spíš řemeslník."
Plácl jsem si dlaň na obličej a pomyslel si: No to snad ne. To jsem měl vědět, než jsme prošli "Ale… léčit umíš, ne?" ujišťoval jsem se.
"Jistě," usmál se. "Dokonce do tebe naleju aether na posílení, když to bude třeba."
"No tak aspoň že tak," pokýval jsem nesměle. "To jsem si s sebou moh klidně vzít svojí sestru," procedil jsem tlumeně.
Völundrovi to však neušlo - "Jee, ty máš sestru? Kleričku? Nechceš mě s ní seznámit?"
"NE!" odsekl jsem zlostně a spatřil jeho zklamaný výraz.
"Hele… jestli na něco dojde, drž se za svym štítem a já ty hajzly postřílim zezadu. Schováme se támhle do těch ruin," ukázal jsem na rozvaliny v dálce před námi. "Vyrazíme se soumrakem."
"Nebojíš se stopování? Přecejen poušť… "
"Jo, myslel jsem na to." Možná jsem ho trochu podcenil. "Budeme doufat, že je ten slabej vítr zahladí dřív. A kdyby přece někdo přišel, musíme ho sundat rychlostí blesku zezadu, aby nic nevykecal, až obživne u obelisku. Vsaď na to, že tu čas od času někdo hnusně zdechne, páč Eltnen je takovej slabší odvar Morheimu. Je to dobrej flek - mohli bysme odtamtud vidět na místo, kde se objevuje zpětná trhlina do Morheimu - naše cesta domů."
"Kam ústí?" zajímal se klerik.
"Myslim, že na sněžný pole - neboj, neni to blízko tý, kterou jsme sem přišli," ušklíbl jsem se.
K dobru jsem mu též mohl připsat skutečnost, že po vysvětlení účelu výpravy, na rozdíl od Taranise, pouze pokýval hlavou. A nebo to snad bylo tím, že nevěděl, co to všechno obnáší? Taranis totiž nijak nepřeháněl.
***
"Jak tam furt můžeš jen tak klečet?" přerušil tok mých myšlenek Völundr, "ve stejný pozici bez hnutí. Já umírám nudou i takhle."
"Nejsem uplně bez hnutí," oponoval jsem s úsměvem v koutku. "Jak vidíš, žvejkám stéblo. A abych ukojil tvou zvědavost, ty jsi klerik - lítáš kolem a léčíš raněný. Já jsem hraničář - mám to v popisu práce - ležet bez hnutí a čekat na kořist. A takoví jako já jsou i na druhý straně a když stojíme proti sobě a víme, že tam ten druhej je, tak je to kolikrát jen o tom, komu dřív povolej nervy."
Konečně začínalo být příjemněji a už snad jen vršek oblohy ozařovalo rudé světlo Jádra, tudíž jsem usoudil, že je čas vyrazit. Völundr ještě aktivoval malou přenosnou verzi obelisku - kisk, a zčásti jej přihrábl pískem, zčásti na něj položil odštípnuté kameny z rozvalin. Na to, že nikdy nešel do cizí země, jak o sobě tvrdil, si počínal docela zkušeně. "Pro jistotu," usmál se, když uviděl, kterak sleduji jeho počínání. Nicméně kisk měl mnoho nedostatků, které byly daní za jeho dobrou přenosnost. Obsahoval vlastní zdroj energie, následkem čehož měl nízkou kapacitu, krátký dosah a funkční dobu. Doufal jsem, že ani jedno nás v nejhorším případě nebude omezovat.
"A když je nebudou držet tam kde myslíš?" pronesl Völundr mé obavy nahlas.
"Tak berem roha," pokrčil jsem rameny. "Mrtví jim nepomůžeme."
"Naděje může bejt svině," konstatoval klerik.
"Oni nejsou mrtví - to si zapamatuj," vztyčil jsem prst a následně se otočil na znamení, že se o tom nehodlám dále bavit, a zamířil k nedaleké skalní stěně, neboť jsem se necítil v otevřené poušti příliš bezpečně. Stačila jen chvíle tichého postupu, podél zšeřelé skály, aby se Völundr sehnul a začal hrabat v písku.
"Co je?" zastavil jsem se a hbitě prověřil okolí, než jsem se na něj otočil. Klerik držel v ruce zvednutý kus červeného kamene a zkoumavým pohledem sis jej prohlížel.
"Vidíš to?" věnoval mi krátký pohled. "Jeden by si myslel, že budou mít na takovém místě tak velké kusy dávno vytěžené."
Přešel jsem blíž a prohlédl si kus z několika stran. "No," pronesl jsem hodnotitelsky, "to má bejt ono? Nevypadá to nijak zvláštně."
"Ale jdi," odbyl mě Völundr, "Až to rozřežu a vybrousím… jaj, z toho bude klenotů - pak uvidíš… když jsme u toho, nebudeš chtít něco udělat? Cokoli - náhrdelník, náramek, prsten? Dárek pro svou milou?" lišácky se usmál.
"Něco by mě napadlo," zamyslel jsem se. "Dva platinový prsteny s… ještě se budu muset zeptat. Teď to sbal, ať se hneme," rozhodl jsem.
"Když pro mě něco uděláš, nebudu za ně nic chtít," pokračoval úlisně.
"A co by to jako mělo… ale no taak," otráveně jsem po něm hodil pohledem, "vždyť ani nevíš, jak vypadá. Hele… nechme to na pozdějc."
***
Pevnost jsme měli ze skalního ostrohu jako na dlani. Zářila jako jasný bílý klenot do noci. Ač jsem si při tom pomyslel cosi o idiotském staviteli, který ji navrhl. Hlavní budovu pevnosti (či spíše pevnůstky) ve tvaru obdélníku obtahovala natěsno přistavěná hradba s jednou věží v každém rohu.
"Tak co myslíš?" nadhodil Völundr tlumeně, zatímco já jsem ze stavby nespouštěl oči.
"Jak to vidim já, bránou to vzít nemůžeme bez toho, abysme okamžitě vyvolali poplach, takže se budeme muset dostat přes jednu z těch zdí. Škoda, že můj kamarád nedávno zařval - je… vlastně byl, to templář - dostal by nás nahoru aetherovým lanem," povzdechl jsem si.
"Mág by taky nebyl od věci - ty šunťáky by na chvíli uspal a já bych jim mezitím roztříštil vzpomínky a po probuzení by si pamatovali houby."
"To můžu snadno zařídit," obdařil jsem ho ironickým úsměvem a vytáhl z opasku zastrčenou lahvičku světle modré tekutiny.
Natáhl po ní ruku a začal si ji pozorně prohlížet.
"Neotvírat a nečuchat," upozornil jsem ho, na což se pouze ušklíbl a podal mi ji zpět. "Má to docela krátkej účinek. Seš si jistej, že jim po probuzení nebude podezřelý, že maj uplný okno?"
"Bez obav - je to ověřený - udělají poslední věc, co si jejich mozek pamatuje. Sepne jim to až chvilku po probuzení. Ani si neuvědomí, že spali."
"Když myslíš… mám tu lano. Ale nevim, jestli nám bude stačit. Odsud bysme tam sice doplachtili, ale to bysme si na sebe klidně mohli během letu napsat svíticí aetherovej nápis "Střílejte sem"."
"Já vím," mávl rukou, "ty koše s ohněm na věžích."
"Tak jo," pokýval jsem. "Provedeme to takhle… "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama