.

Jen další kapka v moři pt.1

15. února 2013 v 20:52 | Epifairos |  Povídky
Zatím poslední "Aionovskej", opět s Vlkem v hlavní roli. Myslím, že nedosahuje kvalit "Návratu", ale domnívám, se, že jsem ho zvládl stylisticky lépe než ty předchozí. Přikládám i doplnění významového slovníku o pár vesměs nepodstatných detailů. Enjoy Úžasný


archon - pravděpodobně označení pro asmodianského deavu v aktivní vojenské službě.
Mlžné hřívy - kmen kočkovitých Mau, uctívající kruté drakovité Balaury, jimiž byli všichni Mau v čase Tisícileté války před Velkou katastrofou porobeni
Stříbrné hřívy - kmen kočkovitých Mau, jenž se zřekl Balaur a zvolil si raději spojenectví s Asmodiany. S Mlžnými hřívami jsou v dlouhém konfliktu, jehož následkem jejich stavy notně prořídly.
"Nechť ti temnota přinese mír" - herní hláška asmodianských NPC, ukončovací fráze rozhovorů... mně seděla na slova u pohřbu jako žádná jiná.
Eltnen - země, na západě kontinentální Elyseii, před Velkou katastrofou úrodná oblast, nyní vyprahlá pod spalujícími paprsky původního jádra, stále větší a větší oblasti zabírá rozšiřující se poušť.
Beluslan - nejsevernější země kontinentální Asmodae. Pokud je mi známo, jeho povrch je dlouhodobě zmrzlý.
trhlina, neboli "rift" - jednosměrný portál, spojující některé země Elyseii a Asmodae. Objevují se zdánlivě nahodile, i když na předem daných místech. Začaly se objevovat nedlouho po velké katastrofě a je možné, že jsou průvodním jevem, způsobeným záhadným vysáváním aetheru z obou polokoulí do Abyssu.
porgus - domací zvíře, nápadně podobné praseti.
Heiron - Jihovýchodní oblast kontinentální Elyseii, pokud je mi známo, hustě zalesněná.


S bolestným řevem jsem se svalil do bezpečí za mohutný balvan a ohromeně zíral na pahýl své pravé ruky, z něhož crčela proudem krev. Pak jsem se však konečně vzpamatoval ze šoku, a co nejsilněji zařval: "Ústup! Všichni zpáátky!" co muselo být už každému jasné. Má sestra si zvlášť vyžádala přítomnost na této misi, a já teď proklínal toho, kdo jí začlenil do seznamu - opět mně uvidí umírat a co víc, možná se dokonce sejdeme u obelisku.

Kmen Mlžných hřív se ukázal jako ještě mnohem tužší protivník, než jsme si původně mysleli. Sliby se mají plnit, což si naštěstí uvědomilo i velení, spolu s výhodami z toho plynoucími, a tak neuplynulo ani čtrnáct dní, a na náměstí Morheimské pevnosti stálo nastoupených několik oddílů asmodianských Archonů, připravených vyrazit na podporu Stříbrných hřív a jejich boje za znovunabytí vlastních území a snad i získání cizích.
Mlžné hřívy jsme úspěšně zatlačili do obranných pozic okolo jejich vesnice, a o to nám šlo především, nicméně našim spojencům to stále nestačilo - chtěli dobýt i jejich osadu. Varoval jsem je, avšak Stříbrné hřívy si to nenechaly vymluvit, a tak jsem nakonec neochotně souhlasil. K vesnici Mlžných hřív vedly tři úzké přístupové cesty zakončené visutými mosty, což dávalo obráncům nesporné výhody - abychom uspěli, bylo třeba udeřit na všechny tři naráz, a pokud ne prolomit obranu, tak alespoň udržet sevření v naději, že se zadaří některému ze zbylých úderných oddílů. A právě zde měl plán svou slabinu, neboť dosažení podmínky, na níž závisel jeho úspěch, bylo příliš nejisté. K levému vstupu, jenž jsem si vzal na starosti já se svou skupinou, vedl tunel, což představovalo samo o sobě dost velké riziko. Proto jsem tiše zaklel, když byla blokáda prostředního vstupu prolomena a nám se do zad přiřítila tlupa Mlžných hřív. V tunelu s nepřáteli na obou stranách nebylo úniku a nám hrozilo, že budeme do jednoho pobiti - situace, jíž jsem se celou dobu obával. Nemohli jsme jinak, než se pokusit probít z obklíčení ven, a tam se opět spojit se zbytkem úderných oddílů. Několik templářů zadržovalo příval Mlžných hřív od vesnice, čímž kryli náš ústup, zatímco zbytek se soustředil na průlom. Poslední z templářů padl těsně předtím, než jsme s těžkými ztrátami a vypětím všech sil vytlačili Mlžné hřívy ven. A tak ještě než jsme se mohli zaradovat z toho, že jsme vyvázli živí, naskákali na nás zezadu krvežízniví Mau a nastala další vlna nemilosrdného vraždění a mrzačení. Jediné co jsem stihl, bylo instinktivně nastavit ruku do rány protivníkovy zakřivené šavle, jež mi z ní nadělala krvavé cáry. Gladiátorka vedle mě však neztratila duchapřítomnost, a rána z milosti nikdy nepřišla - její kopí proklálo kočičákovu hruď. S bolestným řevem jsem se svalil do bezpečí za mohutný balvan a ohromeně zíral na pahýl své pravé ruky, z něhož crčela proudem krev. Pak jsem se však konečně vzpamatoval ze šoku, a co nejsilněji zařval: "Ústup! Všichni zpáátky!" co muselo být už každému jasné. Má sestra si zvlášť vyžádala přítomnost na této misi, a já teď proklínal toho, kdo jí začlenil do seznamu - opět mně uvidí umírat a co víc, možná se dokonce sejdeme u obelisku. Gladiátorka, co mi před okamžikem zachránila život, chtěla něco říct, ale sotva otevřela ústa, zhroutila se s hvězdicí v zádech. Kočkovitému lovci se zřejmě připletla do cesty náhodou - ten měl spadeno na mě. Bitva se změnila v naprostý chaos a bez výjimky byl teď každý sám za sebe… anebo ne? Lovce odmrštil výboj koncentrované energie na stranu právě ve chvíli, kdy si s krutým úsměvem připravoval další hvězdici, aby ulevil mému trápení. Už se nezvedl. Zamrkal jsem, abych setřásl mlhu, tvořící se z úbytku krve před mýma očima, a poznal svou sestru. Obezřetně se rozhlédla kolem sebe a nakonec ke mně přiklekla. "Tos' nemusela," zasípal jsem s námahou.
"Ale musela," odsekla tvrdohlavě. "Zastavím ti krvácení. Myslíš, že se mě dokážeš udržet, když se tě odsud pokusím odtáhnout?"
"A k čemu? Radši mě tou magií zabij."
"To vydržíš bráško - jen mě nech dělat mou práci."
"Udělej to teď magií! Dej mi bezbolestnou. Nechci, abys mi musela rozbíjet lebku palicí, až nebudeš mít čas během útěku… a ty to jistě taky nechceš… "
"Ale co to povídáš…? " vzala mě pod paží a zapřela se nohou o balvan, "Vezmu ti luk. Drž se pevně."
"Ty malej blázínku," fňukl jsem rezignovaně. "Teď tu chcípneš se mnou. Cejtim, jak mi každym okamžikem aetherový spojení v ruce slábne - jestli tu pomalu vykrvácim… nechceš mít přece za bráchu mrzáka, viď?"
Byli jsme pozadu za zbytkem, takže i když se většina Mlžných hřív stáhla zpět ke vchodům, aby si lízali rány, pár jich za námi stejně vyrazilo. Naši nás však ve štychu taktéž nenechali, a několik se jich otočilo. Nad hlavami nám prosvištělo pár šípů a někde zezadu zaznělo bolestné zařvání. "Pomozte mi s ním!" křikla na ně přes přerývaný dech má sestra.
Když mě uchopily něčí silné ruce a přehodily si mě přes ramena, už jsem to sotva vnímal - chtělo se mi tak strašně spát. Plech pode mnou při každém kroku skřípal… nevím - snad jsem několikrát během cesty ztratil vědomí či co, ale připadalo mi to jako celá věčnost, když jsem konečně ucítil, že mě někdo složil na zem. Dotek cizí ruky na tváři a nějaká slova - nebyl jsem schopný se soustředit natolik, abych je dokázal rozeznat… a v následujícím okamžiku - střídající se pocity horka a chladu, pulzující v téměř vyhaslém spojení mezi částečkami aetheru, jež zbyly po pahýlu mé pravé ruky. Najednou jsem dostal hrozný strach, že spojení právě teď vymizí a až zemřu, objevím se u obelisku bez ruky - znal jsem takové případy. Daevám proudí aether tělem a je jejich součástí, dává nám schopnosti značně převyšující obyčejného člověka - smrt pro nás tolik neznamená, ale všechno má svá úskalí. Obelisk manipuluje s aetherem - vytvoří nám nové tělo jako mávnutím kouzelného proutku - ale pouze v podobě, jakou mělo v okamžiku smrti. Ale když není nic (jako například lidské tělo), co udržuje částečky aetheru ve svém tvaru, vazby mezi nimi se po čase uvolní a částečky se rozprchnou po okolí - a obelisk nemá otisk předlohy.
Pocity chladu a horka ustaly… a já přestal cítit svou ruku. Ale neměl jsem sílu cokoli říci, udělat, pomyslet… a pak jsem pocítil novou sílu - pomalu se mi vracela - začínal jsem myslet na nejhorší. Když jsem opět otevřel oči, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Svou zbroj jsem měl na sobě. Obelisk vedle mě nestál. A má ruka byla celá! Připadal jsem si otupělý jako ráno po pořádné pitce. Nakonec mi došlo, že vedle mě klečí má sestra a nataženýma rukama do mě směřuje proud aetheru. Nebyl si ani zcela jistý, kde se to vlastně nacházím - snad mi to brzy dojde, ale v blízkém okolí jsem si všiml více Asmodianů a nějaké Stříbrné hřívy. Pokusil jsem se promluvit, ale stále mi ještě chyběla síla na to, abych jakkoli cíleně pohnul jazykem, a tak se mi z hrdla vydral pouze nějaký neurčitý žblebt.
"Co jsi řikal?" zajímala se sestra, a ustala v práci.
Dokázal jsem jen neurčitě škubnout rameny, z čehož nejspíše odvodila, že je potřeba do mě nalít ještě trochu aetheru.
"Chtěl jsem říct: Co jsi to se mnou udělala?!" řekl jsem po chvíli, a když jsem se rozhlédl, došlo mi, že se nacházíme u Morheimské observatoře.
Kývla směrem k mé ruce a ušklíbla se - "vyčarovala jsem ti novou. Ale to mi řekni: Co jsi to za člověka, že se chceš nechat radši zabít než ošetřit od klerika?"
"Ale já jí necejtim!" zařval jsem zděšeně.
"To přejde - cit se ti za chvíli vrátí - copak jsi nikdy neslyšel o restrukturalizaci aetheru?"
"Ne, fakt ne - nezapomeň, že já do školy nechodil! Nejsem uplně blbej, ale tohle mi nikdo neřek a vlastně jsem to k ničemu nepotřeboval."
Obrátila oči v sloup - "Ó Shedim! To mi neřikej, že tě všichni klerici, se kterými ses doposud setkal, radši dorazí, než aby se tě pokusili sešít."
"Noo… jo," odpověděl jsem nesměle. "Vždycky mi to tak přišlo… "
"Tak to sou teda pěkný lemry líný! Asi nemají dostatečnou motivaci, protože před nima neleží jejich bratr."
"Ne, tak to neni - nemáš čas se s nima párat - maximálně zastavíš krvácení, naleješ do něj trochu aetheru a to je všechno co můžeš udělat. Jak dlouho jsi daeva? Čtrnáct dní. A tohle je tvoje první pořádná akce - časem to poznáš - že uprostřed řeže neni čas skoro na nic - když se u někoho příliš zdržíš, vždycky to odskáče někdo jinej. Dobrej klerik ví, u koho se má cenu zastavit a koho by měl už jen poslat k obelisku. Jak dlouho jsi o mě pečovala? Mě jedna smrt navíc už nezabije - ale naši kočkovitý spojenci nejsou daevy - ty můžou umřít i na vlastní půdě - pevně doufám, že nebyla tahle sranda na úkor životů někoho z nich."
"No joo! Tak mi vyčítej, že jsem ti zachránila život!" vykřikla dotčeně. "Příště už takovou chybu neudělám!"
"Já se o to neprosil," odvětil jsem tiše, a instinktivně se připravil na výboj božské energie či úder kladiva.
Má sestra už už vyskočila s otevřenými ústy a velmi zlostným výrazem, když jsem vcelku klidně pronesl: "Jo, už se mi začíná vracet cit - cejtim takový mravenčení."
Jako by v ten okamžik zapomněla, co se chystala udělat, a zůstala tam stát s otevřenými ústy, načež si uvědomila, jak hloupě to nejspíš působí a opět je zavřela a posadila se.
"Já tě asi zabiju," zakroutila nevěřícně hlavou. "… abych to vyrovnala."
"Jó… no, tak na to nezapomeň, až zas budu někde umírat v dosahu obelisku… " zašklebil jsem se,
"… jauva!" … a očividně zapomněl, kam až sahá přijatelná míra.
Na mém boku přistál další kopanec.
"Seš klerik! Máš našince léčit - né kopat!" zalykal jsem se smíchem, načež konečně vychladla a začala
se také smát - "Ty jsi ale pěkný pokrytec bráško! Jen to, co se ti zrovna hodí!"
Moje malá sestřička, blesklo mi hlavou, jak jsme se tam tak vzájemně pošťuchovali a společně se tomu smáli, jako bychom za sebou právě neměli krvavou řež, zabíjení a smrt - a jako bych to někdy poznal…


***
Šamanka za podivného nemelodického prozpěvování a mávání své hole obtančila čerstvě navršenou mohylu s totemem, zpodobňujícím kočkovitého lovce, jenž na ní stál, zatímco my jsme stáli mlčky, jak si to situace žádala. Náčelník Chaikata, vůdce Stříbrných hřív vyhověl mé prosbě, abychom se mohli zúčastnit pohřebního rituálu a uctění památky padlých, a tak jsem tam nahnal všechny naše, jež se mi podařilo sehnat - ať už chtěli nebo ne. Přece jen to byli naši spojenci a mně se zdálo vhodné ukázat, že si jich vážíme a ctíme jejich zvyky.
Když ceremonie skončila, obrátil jsem se na kočkovitou tlumočnici vedle sebe - "můžeme?" Když přikývla, vystoupil jsem z hloučku Asmodianů a společně s ní došel k mohyle. Věděl jsem, že si Mau na slova příliš nepotrpí, ale přesto jsem si odkašlal a pronesl: "Rraw byl mým přítelem, a já i mnoho dalších Asmodianů vděčíme jemu i zbytku Stříbrných hřív za mnohé." Dovolil jsem si krátkou odmlku, než to tlumočnice přeloží, načež jsem opět pokračoval, "… a byl tím, kdo velmi napomohl našim společným vztahům… jeho smrt je bolestivou ránou pro oba naše národy, avšak já pevně doufám, že nebyla zbytečná a naše vztahy budou nadále vzkvétat, jak by si jistě přál, kdyby tu teď mohl být s námi… všichni však víme, že na lítost nezbývá čas, neboť nepřítel nám nedopřeje oddechu… a tak jako tu teď stojím, vám přísahám při jméně našeho společného přítele, že své spojence ve chvíli nouze neopustíme a všichni padlí se dočkají své pomsty! … a teď bych, pokud mi dovolíte, rád vzdal úctu těm, po jejichž boku jsem bojoval… " s čímž jsem se ohlédl přes rameno po svých spolubojovnících, poklekl s pěstí opřenou o zem u paty mohyly, a sklonil hlavu. S uspokojením jsem uslyšel, že udělali totéž, a když jsem se opět napřímil, otočil jsem se zpět na ně a pronesl: "Nechť jim temnota přinese mír."
"Nechť jim temnota přinese mír," zopakovali po mně Asmodiané. Doufal jsem, že tímto gestem nenarušuji nějaké jejich tradice a naopak doufal, že to Mau uvítají po tom, jak jsme se k nim porůznu chovali, a pochopí, že jsem tím chtěl ukázat, že je všichni považujeme za sobě rovné, ať už to byla pravda či ne.
Teď, když už Rraw klidně odpočívá v hlíně, mohu začít soudit jeho rozhodnutí. Zásadně přecenil naše síly, i když chápu, že nápad k útoku nepřišel jen jako zbrklá myšlenka, vyvolaná bojovým nadšením - na to se mi zdál až příliš zkušený, než aby se nechal ovlivnit něčím takovým. Úmysl měl dobrý - napadnout ustupující Mlžné hřívy ještě předtím, než stačí připravit obranu, a obsadit opevněné vstupy do jejich vesnice. Kdyby to vyšlo, nepřítel by tam zůstal jako v pasti a my bychom ušetřili životy mnoha budoucích bojovníků, kteří tam bezesporu padnou, pokud se pokusíme zdolat plně připravenou obranu. A já na to přistoupil - ač mě něco uvnitř varovalo, věřil jsem, že by to mohlo vyjít. Snad je to tím, že jsem si příliš zvykl na život daevy, a nesmrtelnost s ním spojenou. Rraw stejné štěstí neměl a bylo to tím horší, že jsme jeho tělo nejprve museli poskládat, než se dalo pohřbít. Celá paže uťatá, noha v koleni a nakonec i hlava - nic co by daeva nerozdejchal, jak jsem si, napůl pobaveně, napůl kysele, pomyslel.
Asmodiané i Mau se již pomalu rozcházeli, když jsem si všiml jedné březí Mau, kterak přistoupila k Rrawově mohyle. "To je jeho… eeh… družka?" zeptal jsem se tlumeným hlasem kočkovité tlumočnice.
"Vrr," přikývla.
"Můžu k ní jít a vyjádřit jí upřímnou soustrast?"
"Upřřímnou ssousstrrasst?" nakrčila čelo.
"Tak teda… soucit…?" zavrtěl jsem hlavou, když jsem si uvědomil, jak hloupě to zní. "Zapomeňte na to." Vlastně se to nehodilo k nám ani k Mau.
***
"Myslíš, že nám generál Aegir poskytne další jednotky, abys mohl splnit svůj slib?" nadhodila má sestra cestou k leteckému dopravci.
"Ne. Myslim, že ne. Ale prozatim bude stačit, když neodvolá ty, co sem poslal."
Náčelníka Chaikatu jsem ještě před odchodem ujistil, že se budu snažit přivést další válečníky, jak jen to bude možné, avšak sám jsem se právě teď viděl spíše v náruči Nelítostné, než u shánění nových posil. O to menší bylo mé nadšení, když jsem se krátce po přistání v Morheimské pevnosti doslechl, že je na nějaké důležité misi se svým otcem mimo Asmodae, a kolují zvěsti, že tam někde padli do elyosské pasti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama