.

Touha po životě

16. prosince 2012 v 17:24 | Mitchiko |  Povídky
Vznešené město Reika několik generací po svém zničení alchymisty a opětovném obsazení a obnovení elfy... Snad se bude líbit :-).



Rány bolí jako čert. Ležím a zatínám zuby, když mi můj spolubydlící ošetřuje prsty, ze kterých mi strhaly nehty.
Vím, že už dlouho nevydžím mlčet - touha po životě je příliš vysoká, daň za mlčení také. Prohýbám se pod návalem bolesti.
"No tak... vydrž to..." Tichý broukavý hlas spoluvězně mě vrací k realitě.
S obtížemi se prodírám rudou mlhou nevědomí.
Kámen. Soustředím se na něj. Ještě jednou vidět hvězdy - cítit chladivý kámen. Pak se... Kamenem stát.
Hlavou krouží barevná světýlka. Zítra... Musím to už říct. Nevydržím mlčet. Už teď se mi chce všechno vykřičet do světa, k uším těch, kteří před dávnem uchvátili naši zem.
Bolest mě strhává z dosahu reality, začínám se cítit otupěle.
...Čemu mám věřit? Příběhům minulosti nebo skutečné přítomnosti? Našemu spolku, který se snaží vrátit svobodu uchvácené zemi? Potřebuje země záchranu? Je to tak... Tak dávno. Vždyť ani já... Ani já nevím... Má matky, její otec... Nevíme, nepamatujeme svobodu. Ne - vodu!
Ptřebuji! Žízeň! Mám pocit, že hořím!
Kdo je to? Šedivá stařena... Bezpečí... Ne! Není šedivá ani stará... Světlo! Vodu!
Prudce si sedám, žena se o mě praštila do nosu a teď krvácí. Ne víc než já.
"Vodu...!" Vypravím na několikátý pokus z vyprahlého hrdla. Rány na zádech opět ožívají, ty na prstech nikdy nezemřely.Mistr kat ví, jak působit bolest a nechat žít.
Třesoucíse ruce mi spěšně podají vodu, většinu stejně vyliju, než džbán donesu k ústům.
Svobodné... Spoutané město Reika.
Dotyk na rameni. Prudký pohled vzad, oči, ale jaké! Ty nejvroucnější, jaké jsem kdy viděl. Ne, je to jen iluze. Obyčejné oči, ale jsem tak rád, že je vidím. V očích zahlédnu vlastní odraz, zpocený muž, na čele několik dní stará rána, krvavá skvrna na zarostlé bradě, pálí, strhl jsem si strup, voda se dostala do rány, neustále mi před očima vybuchuje ohňostroj bolesti, barevná světla.
Podvoluji se tlaku a opět dolehám na chladný kámen.
Dotyky na zádech, rány hoří neviditelným plamenem. Mám tisíce otázek, ale bolest přehluší každou myšlenku - sakra, co že jsem chlap? Dávám se do breku a proklínám den, kdy jsem potkal odboj, proklínám Reiku i všechny, kteří se nechají ovládat a vracím se k myšlence: Chce být Reika osvobozena? Nikdo - nikdo(!) - už si svobodu nepamatuje! A co když staré příběhy lžou? Půda, o kterou se nikdo nestará, nebude plodit, zlato se samo nevytěží a nevytepe a nikdo nevydrží být šťastný pořád! Proč... Proč jsme si to neuvědomili dřív?
Bolest se násobí a tak, jak se ozvěna ztrácí, ona se násobí, jako byste v jeskyni zašeptali slabiku a ona na vás ve vlnách křičela - a vykřičela otázku.
Hořím a tuhnu. Chci pryč... Domů.
Je to tak vzdálené. Když promluvím, třeba mě nechají jít... Ne! Nesmím... Nesmím?! Proč? Hodnoty...
Volnost. Svoboda. Ne! Nikdy nebude volný ten, kdo se klaní před - !
Ozvěna: a- da - oda - svoboda - svoboda není!
Zemřít... Být kamenem, být pryč!
"Tiše... Nekřič... Bude dobře." Bolest postupuje, narůstá, až náhle zcela otupí, zbyde jen stín, hlava, která třeští a horečka, ale je klid a já cítím, že ležím ve vlastní moči a výkalech, kámen tupí horkost, ale řeže do zad, avšak kůži neprořízne. Jsem náhle prázdný a v mé nenávisti vůči elfům už není touha po svobodě Reiky - je tam jen pocit křivdy a nekonečná touha po životě, nenávist za nekonečnou bolest, žal za smrt.
Někdo mě pohladí ve vlasech.
"Už bude dobře, Telisi." Jak zná - musel jsem křičet, mluvit... nevzpomínám si.
Otočím hlavu a v první chvíli se zachvěju odporem. Elfka. Ale pomohla mi. Prodloužila mé trápení, přesto - touha po životě... a život sám...!
"Zůstaň ležet..." Smutný, tak smutný hlas a oči plné vnitřní bolesti.
Zavírám ty své a usínám - trhaně, noční můry jsou maskované za motýly, největší bolest vyvolává sen, kde jsme se sestrou na lyžích za Reikou. Je krásný, ale děsivý - jako Reika, jako zima. Jako má bdící společnice.
Konečně jsem dost při vědomí, abych otevřel oči a s pocitem závratě se težce posadil. Ze zad mi sklouzne deka, rány hrozí opět vybuchnout v bolesti. Snít a spát. Žít! A hlavně pít...!
Zlaté oči společnice se do mě zabodávají, když tápu šerem po vodě.
"Proč... Proč jsi mi pomohla?" Ptám se potom tiše.
"Jsem Leira." Opdpoví místo toho. Upřu na ní nechápavý pohled.
"Dluží to člověku, kterému jsem ublížila. A navíc - jsem odsouzena k ... Až zemřeš ty, přijdu na řadu já."
Má mysl náhle zahoří sympatiemi k té elfí čarodějnici, ani nevím proč. Přitáhne si na svém lůžku deku těsněji k tělu - dva na sobě závislé životy, člověk, který ve slepé nenávisti zabil elfa a elfka, která ve strachu zabila člověka. A čeká je - nás - ještě několik dní života, které si navzájem půjčíme. Dva - naše - životy, které svál čas a vítr, vrazi a přesto lidé. Dvě necelé duše - čtyři oči plné bolesti. Několik letmých doteků a vůně cizího těla. Jen jediný společný okamžik - a brzy bude konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Epifairos Epifairos | 16. prosince 2012 v 19:47 | Reagovat

No. Rozhodně neříkám, že je to špatný, ale přijde mi, že se nemám čeho chytit - že je to vytržený z kontextu. Osobně preferuju spíš děj než samotné pocity, byť ideálně jimi protknutý.

2 Mitchiko Mitchiko | 19. prosince 2012 v 11:01 | Reagovat

[1]: Včera jsem prohlížela staré povídky a našla jsem jednu rozepsanou, trošku podobnou - taky tam figuruje vězení a dva vězni, ačkoli v naprosto jiném kontextu... Je tam trochu víc popsáno co a proč a řekla bych, že je lepší než tahle. Ještě si s ní chci trochu pohrát, ale pak ji sem asi dám... Jsem zvědavá, jak se podle tebe povedla ta.
Ale díky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama