.

Tezrik

19. prosince 2012 v 22:07 | Mitchiko |  Povídky
Že by mě tohle téma nějak chytlo?
Kdesy ve světě Alneretském, v přesněneurčeném menším městečku poblíž hustých lesů...



"Pusťte mě ven! Nic jsem neprovedl!" Vrhnul se mladík proti mříži, ale docílil jen bolestivého pádu na špinavou zem vystlanou starou slámou.
"Pusťtě mě! Slyšíte?! Pomoc! Pomóc!"
"Nech už toho." Prohlásil druhý muž v cele. Tvář vroubenou vlnícími se černými prameny vlasů mu zdobila dlouhá jizva a oči v ní vypadaly v nedostatečném světle černěji než tma v rozích místnosti.
"Tobě se to řekne! Ty nejdeš zejtra na popravu!" rozhodil mladík rukama.
"Jdu, ale nedělám u toho takovej rambajz." Otočil se černovlasý na tvrdé lavici, takže teď zíral do neomítnuté klenby stropu.
"Jak můžeš být tak klidný?!" Vyprskl mladík vztekle a opět se vrhl proti mříži. Se syčením se sesul do slámy. Černovlasý pokrčil rameny.
"Já tu nezemřu." Prohlásil pak, jakoby mimochodem.
"Nějakej sebejistej, ne?" Obořil se na něj hoch.
"Zklidni se. Cos provedl?"
"Říkal jsem, že nic!" Odsekl kluk.
"Byla v tom ženská co?" Hádal černovlasý. Mladík se usadil na druhou lavici a nešťastně si zakryl obličej dlaněmi.
"Jo... Ale... Neprovedl jsem nic nezákonného! Přísahám!"
"Přísahy si nech tam nahoru, až tě nebudou chtít pustit do Zhamaru. Cos jí udělal?"
"Nic... Naprosto nic... Jen jsem... Jen... Chtěl jsem jí pomoct... A - Ale nic jsem neprovedl, vážně!" rozvlikal se mladík. Černovlasý si povzdechl.
"Řekni, cos udělal ty?" Zeptal se po chvilce hoch.
"Opravdu to chceš vědět?" Povytáhl Černovlasý obočí a odehnal zvědavou krysu. Chlapec přikývl.
"Přepadl jsem kočár vašeho pana rychtáře. Tedy... Bylo nás víc, ale mě chytli."
"A to se nebojíš, že...!" Vydechl mladík.
"Ne... Jeho dcerka po mě pokukovala. Myslím, že to bude jen šibenice."
"Ale!" Vyvedl mladíka z klidu mužův stále klidný hlas.
"Říkal jsem ti, že tady neumřu. Ti nahoře jsou už teď připosraní strachy, protože vědí, že nakonec to budu já, kdo odejde s rukama volnýma, ne oni."
"Myslíš dráby?" Kulil oči hoch.
"Jo..." Odvětil prostě Černovlasý a v jeho hlase zazněla spokojenost.
"Jak to chceš - ?"
"My své lidi nenecháváme ve štychu..." Usmál se muž tajemně. "Přijdou si pro mě přátelé."
V tom se na schodech ozvaly kroky.
"To jsou oni?" Zeptal se vzrušeně mladík.
Černovlasý zvedl hlavu. "Ne. Drábové a večeře."
Jeden z drábů otevřel dveře a druhý do slámy postavil džbán s mlékem a kus chleba.
"Děkuji, pánové." Prohlásil Černovlasý a otočil se k nim zády. Když odešli, vykřikl jeho nedobrovolný společník:
"Oni se tě báli! Viseli na tobě vočima a skoro se třásli!"
"Tys o mě asi nikdy neslyšel, co?" Ohlédl se s úsměvem přes rameno Černovlasý. Chlapec si prohlížel jeho tvář - jizvu, slušivý plnovous i tmavé oči. Pak zavrtěl hlavou.
"Nikdy jsi neslyšel o Tezriku Hrdlořezovi?"
Kluk vyskočil na nohy a přitiskl se k protější zdi. V jeho tváři se dalo číst jako v otevřené knize: strach z drábů se svářil se strachem z Černovlasého.
Ten se jen spokojeně převalil tváří ke zdi. Bavil se a neměl strach ze zítřka.

Šedivý úsvit přešel v modré ráno a věštil zářivý, horký den. Tezrik Hrdlořez, Tezrik Černý, Tezrik, pán lapků, kráčel s hlavou hrdě vztyčenou přes náměstí. Očima těkal po okolí, snažil se mezi svářícím se davem a dráby, kteří se snažili nastolit pořádek, své lidi. Dobrá nálada ho zatím neopouštěla.
Bubny zněly do hukotu davu. Na Tezrikově tváři stále pohrával pohrdavý úsměšek. Chlapec se za jeho zády snažil vykroutit drábům a vystrašeně se choulil do sebe.
Už jen kousek. Po Tezrikově tváři přelétl stín pochybnosti.
V tom je spatřil: jeho pobočník s tváří změněnou skoro k nepoznání a několik dalších chlapů. Přelétl je pohledem stejně nezůčastněně, jako ostatní, ve tváři opět sebejistý. S pohrdáním vystoupil na podstavec s šibenicí, chlapce zastavili dole.
Bubny vířili rychleji, stále rychleji, až v jediný okamžik utichly.
"Stojí před vámi Tezrik Hrdlořez!" Zvolal velitel drábů a hrubě do něj strčil. Dav nadšeně zaryčel a vzduchem prolétlo několik dlažebních kostek, všechny ale zapadly někam do davu na druhé straně a jedna dokonce trefila drába na okraji plošinky. Velitel rozvinul pergamen a začal číst rozsudek. Tezrik neposlouchal.
Na co ještě čekáte? Co se děje? Prolétlo mu hlavou. Zmateně se podíval k místu, kde tušil své lidi.
Tvrdý pohled oplatil jeho němou otázku. Pobočník mlčky zavrtěl hlavou. Tezrik se vzepjal v poutech. Tři silní chlapi ho chytili a vlekli přímo pod smyčku.
A jakoby skrz bubny, které se opět rozezněly, aby podtrhly dramatičnost situace a skrz řev davu, zaslechl utichající vzlyky mladého chlapce a - snad si ta slova domyslel sám z jeho pohledu, ale v tu chvíli by dal ruku do ohně za to, že je skutečně slyšel - pobočníkův hlas, jak říká:
"Už příliš dlouoh jsi nám velel, příteli. Už toho bylo dost."
A pak mu pevné ruce mistra málodobrého přetáhly smyčku přes hlavu.
Ještě naposledy se pokusil vymanit z pevného sevření, hněv a strach mu dodával sílu. Bubny zahřměly a dav řval jako šílený. Ruce, kterého ho doposud pevně svíraly, zmizely. Strach a nenávist ho ochromily.
A pak se otevřelo propadlo pod jeho nohama. Škubnutí.
A pak už jen tma...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama