.

Jak bylo ve Švédsku

29. srpna 2012 v 13:42 | Karryanna |  Karrynka
(Převzato z mého blogu. Mimochodem, nemám, ale skutečně nemám ráda místní věc na vkládání článků.)

Ty jo, ono se nějak brzo stmívá. A chleba nechutná sladce!

Vrátila jsem se, plná dojmů a nadšení. Ovšem kdybych ty dojmy brzy nesepsala, asi by upadly v zapomnění. A tak jeden článek výrazně delší, než by se slušelo a patřilo :)



Na dovolenou jsme letos experimentálně jely dvě rodiny společně. Kromě nás jeli ještě "Isini". Obě rodinky jsme se shodly, že nemáme problém vyrazit do bodu A a dorazit do bodu C, takže byl docela zázrak, že jsme už asi pět dní před odjezdem všichni věděli, kam zhruba jedeme. Původně se mluvilo o několika místech, o Bretani, o Skandinávii, o Rujáně, možná i o dalších, v každém případě nakonec jsme vyráželi přes Německo a Dánsko do Švédska.

Přestože u nás doma to obvykle funguje tak, že se domluvíme na nějakém odjezdu a vyrazíme přinejlepším o hodinu později, tentokrát jsme vyráželi jen s asi desetiminutovým zpožděním. Speciálně s ohledem na to, že jsme ještě první den dovolené dobalovali, to byl úspěch!

Už během cesty do Boru, kde jsme se sjížděli s Isinými, jsme vymysleli, že nemáme žvýkačky (nesmějte se, náhodou je to účinný lék na spoustu věcí, pročež jsem je taky ve skutečnosti měla sbalené v lékárničce, jen maminka chtěla mít ještě nějaké "běžnější") a lahev pro Karrynku (Karrynce se totiž špatně pije z lahví s úzkým hrdlem, takže se snaží s sebou všude mít lahev s hrdlem širokým). Nicméně jsme nevymysleli nic tak zásadního, abychom se ještě vraceli.

V Boru u LIDLu jsme se tedy úspěšně sjeli. Nejdřív přiběhl Fáňa s tím, že máma ještě dostala půjčený kanystr a tankuje nouzový benzin. Mimochodem přiběhl v novém Magicovém triku, které vyhrál na táboře a které pak několik dní nechtěl sundat ^^ A pak už dorazila i Mitch a Lojzi. Ještě jsme probrali, kudy jet a nejet, kdo jede první, jakou rychlostí po dálnici -- a mohlo se vyrazit.

V autě nám hrály písničky, já nadšeně vyzpěvovala (s hudbou mi zpěv bývá tolerován, jindy se po pár vteřinách dozvídám, že zpívám nádherně, ale moc dlouho ^^), pohoda na cestách.
Tedy, dokud jsem nezačala zapisovat momentník, pak jsem děsně nadávala na to, že to auto sebou furt strašně háže a vůbec se v něm nedá psát. Nutno ovšem podotknout, že na tom měla nejspíš výrazný podíl cesta, hodně se opravuje a jinde mi psaní takový problém nedělalo.
A taky jsme se s maminkou shodly, že by to chtělo něco jako zpětné zrcátko pro cestující, páč jsme vůbec nemohly Isiny sledovat. (Maminka to tedy později vyřešila tím, že přestěhovala bráchu na zadní sedadlo, já měla dál smůlu. Byť časem jsem se naučila otáčet ^^)
Ještě zmíním jednu věc, která nás překvapila. Přestože jsme po německých dálnicích, kde není nijak omezená rychlost, jeli 120km/hod, předjížděli jsme spoustu aut.

Na první odpočívadlo jsme odbočili v domluvený čas a v době, kdy Isini dojídali svačinu ^^ S Mitchí jsme prohlížely knížku o Vikinzích a severu, byly nám nabídnuty domácí okurky (ono to fakt chutná jinak), likvidovali jsme část zásob a prostě to bylo moc fajn.

Během dalšího malého úseku cesty zkoušel bráška nějak provokovat s angličtinou, což skončilo tak, že nahlas četl šestku Harryho Pottera, co si vzal s sebou, a já mu průběžně opravovala výslovnost, případně překládala slovíčka. A musela jsem zkonstatovat, že od doby, kdy jsem bráchu doma doučovala, se jeho angličtina dramaticky zlepšila. Má dobrou výslovnost, ovládá spoustu pojmů, domluví se, prostě jsem zírala :)

Na druhé odpočívadlo jsme opět dojeli zhruba v domluvené době, a opět ve chvíli, kdy Isini dojídali svačinu ^^ (Když jsme pak zastavovali na třetím odpočívadle, Fáňa si honem vytáhl aspoň řízek či co to bylo ^^)
Fascinoval mě tam obrovský zelený brouk, který kolem mě nejdřív s bzukotem proletěl a vyvolal ve mě dojem, že to je nějaká vosa nebo dokonce sršeň. Nicméně když jsem zjistila, co to tedy je, nezbylo mi než obdivovat jeho nádheru.
Mitch sice zkonstatovala, že by to chtělo Terku nebo Vojtíška, kteří mi na kroužku několikrát česali vlasy (cop, který mi Vojtíšek upletl na Zlaťáku je mezi thilijskými legendární), ale sama od sebe mi zapletla cop. (S ním mý vlasy házely zvláštní stín, někoho jsem si hrozně připomínalo, ale netuším koho ^^;;) A taky se dožadovala, abych jí přečetla Momenty.

Každopádně jsme v podvečer dojeli do kempu, ve kterém naše rodinka spala před osmi lety a který se nám tehdy moc líbil. Překvapilo nás, jak moc se rozrostl, stala se z toho docela monstrózní věc. Ale stále je to tam hezké, to rozhodně.
Zatímco dospěláci vyřizovali formality, Takeno a Fáňa se rozhodli tyranizovat mě a Mitchí, takoví na nás byli zlí ^^
A pak jsme ve větru stavěli stany ^^ Ještě že jsme tak rozumní, abychom si stan vždycky nejprve postavili v nějakém plus mínus domácím prostředí. Ovšem s tím, že se nám u fungl nového stanu utrhne poutko, jsme fakt nepočítali. (Naštěstí se tím neporušily švy a po ranním přišití už poutko zůstalo na svém místě po celý zbytek dovolené.)
No a po postavení stanů jsme se najedli a šli si užívat pohled na moře.

Večer jsem konečně ustoupila Mitchinu nátlaku a souhlasila, že jí tedy Momenty přečtu. Obsadily jsme místo pod lampou kousek od našich stanů a za neustálého odhánění maminek, které nás zkoušely nahnat do umývárek čistit zuby a podobně, jsem to skutečně udělala. Nejspíš to stálo za to, protože mi Mitch Momenty pochválila a já z toho měla ohromnou radost.

Ráno jsme vařili čaj (Mitch a Fáňa vyškrtali pár desítek sirek, než se jim povedlo zapálit líh ve vařiči) a pak se vyrazili pobrouzdat mořem. To se nakonec ukázalo mnohem obtížnější činností, než jsme čekali, protože všude plavaly medúzy (a my se nemohli shodnout, jestli žahají, nebo ne ^^). Nicméně pobrouzdat jsme se pobrouzdali. A vyrazilo se nakupovat.

Nejprve jsme ve snaze sehnat vodu vlezli do jakéhosi obchodu s alkoholem ^^; A taky s vodními pistolkami, které nám "ti zodpovědní" nechtěli koupit ^^;
Pak jsme zamířili do LIDLu. Ceny pro nás rozhodně byly příjemné, příjemný šok bylo vybírání párků, kdy jsme snad nepotkali párky obsahující méně než 80 % masa. Výrazně méně příjemný šok bylo zjištění, že za plastové lahve se platí vratná záloha (ono je fajn, že je vratná, ale když ty lahve plánujete odvézt za hranice, má to své nedostatky). Nutno podotknout, že když jsme to v tom obchodě viděli, vzpomněli jsme si, že to samé nás vlastně vyšokovalo tehdy před těmi osmi lety. V každém případě na výběr moc nebylo.
Ještě jsme trochu zanadávali, že prakticky nebylo čerstvé pečivo. Nakoupili jsme aspoň trvanlivé a spokojeně odešli. (A ukecala jsem minivětrníčky, mňam ^^) Když jsme pak rovnali věci do aut, všiml si kdosi z nás pekárny hned vedle toho LIDLu, kde jsme nakupovali. Nicméně maminka a Lojzi si dodaly odvahu, došly ji omrknout a vrátily se s tím, že čerstvé housky a takové věci tam stejně nemají.

V úterý už nás vítala dánská odpočívadla. Hned to první mělo úžasné dětské hřiště s houpačkami, co unesly i ty, kteří jsou dětmi už nějakou tu dobu ^^
A měli jsme první kontakt s dánskými cenami. Sice na odpočívadle se dají očekávat vyšší, ale hot dog s colou za 48 dánských korun nás zaskočil (kdo se neorientuje, kurz je zhruba tři české koruny za jednu dánskou).
Ovšem Dánsko pro nás stejně bylo dost tranzitní, takže jsme poklidně vyrazili dál.

A vlétli jsme do kolony (u které stále nechápeme, kde se vzala, prostě byla a jen tak se rozjela). V kolonách se obvykle bavím tím, že zkoumám, který pruh jede rychleji, takže si vyberu referenční vozidlo a pořád sleduju, jestli ho předjíždíme, dojíždíme, ztrácíme, ...
Možná hlavně proto, že jsem si jako referenční vybrala motorku, jsme zkonstatovali, že je docela zajímavé, že motorka stojí v koloně jako všechna auta a nesnaží se dostat dopředu. Jen jsme přemýšleli (a nevymysleli), jestli v Dánsku náhodou nejsou ohledně tohohle pohybu motorek jiná pravidla, ať už psaná či nepsaná.

V každém případě jsme se po čase dostali až na most na jakýsi ostrov. Viděla jsem nádherný, vyloženě nádherný maják, ale jinak musím říct, že jízda přes most je skutečně jen o tom, že člověk jede přes most, není to o nějakých naprosto dechberoucích výhledech nebo tak. Aspoň pro mě, pro nás (jakože naši rodinku).

Most je placený, takže jsme zamířili k manuálnímu odbavení. Paní, která tam seděla, byla naprosto úžasná! Čišela z ní energie a radost, byla moc ochotná, ... Ono to ani nejde dost dobře popsat. Prostě takové lidi na místa, kde je potřeba jednat s lidmi!

Kousek od Koge jsme si našli kemp, který mi později nápadně připomněl kemp Jezero. Kemp Jezero byl takový malý kemp na Moravě, lokalizovaný mezi dálnicí, železnicí a letištěm, vzdálený jen malý kousek od pískovny. Jezero nikde, přesněji řečeno asi tři kilometry od kempu. (To byla naše první a poslední dovolená s cestovkou.)
Hodně nás zaskočilo moře, které bylo neuvěřitelně špinavé a neskutečně páchlo. Možná bylo znečištěné okolními továrnami, to nevíme, ale kemp byl továrnami a sily obklopený (prostě romantický výhled na entou ^^;). Ovšem místní omladině to podle všeho nevadilo, navzdory té odpornosti (a že nejsem zas tak vybíravý či náročný tvor) se v něm několik lidí koupalo.
Byla jsem přesvědčena k opakovanému čtení Momentů, tentokrát i pro Lojzi, a opět jsem byla chválena. Byla jsem nadšená! Jen by mi to asi měl někdo brzo zkritizovat, ať nezpychnu ^^

Ve středu jsme se trochu projeli a prošli po dánském pobřeží, abychom z té země taky něco měli. Moře zdálky vypadalo krásně, ale zblízka bylo opět špinavé a smradlavé. Objevili jsme ale nádherný domeček, jako z pohádky.

A pak jsme konečně jeli skutečně do Švédska! Opět spousty kilometrů po mostě, pěkný výhled, několik zajímavostí, pak zaplatit mýtné a nasát atmosféru severu.

Kousíček za mostem jsme zastavili na odpočívadle, poptali se na pár věcí na informacích (byli z nás poněkud rozpačití, když jsme se ptali, jakou rychlostí můžeme jezdit po normálních silnicích, furt povídali, že záleží na značkách -- až později jsme zjistili, že ve Švédsku je rychlost značená vážně všude). Taky jsme koupili první suvenýr, Karrynce učarovala sněžící koule se švédskou vlajkou držená losem :)

Když jsme odjížděli, zaujal nás na parkovišti nádherný pes (něco huskyovitého). K našemu překvapení jsme zjistili, že skupinka, které patří, je tvořená Čechy. A když jsme se jak já, tak Mitch zdráhaly jít se socializovat, vzala situaci do svých rukou maminka ^^ Takže jsme si pohladily pejska, prohodily pár pochval a vrátily se ke zbytku rodinek. Jen jsme pak všechny tři malinko spekulovaly, kdo s kým jak a vůbec ^^; (Skupinka měla pro nás neobvyklé složení, dva chlapci a jedna slečna.)

Poměrně brzy jsme začali hledat kemp. První nevypadal úplně špatně, ale vyžadovali v něm jakousi Camping Card a času bylo dost. Došli jsme se tedy jen projít k moři -- stále smrdělo, ale už bylo docela čisté. Sesbírali jsme hafo ptačích per, pokochali se výhledem a zamířili trochu jižněji, směrem k Fastelbro.

Tam jsme kemp našli rychle. Původně jsme obhlíželi místa bez elektriky, ale po zjištění, jaký je mezi nimi rozdíl a že příplatek za místo s elektrikou je 40 švédských korun, bylo rozhodnuto trochu jinak. Překvapilo nás, že se vůbec neplatí za auto (to v žádném švédském kempu, který jsme navštívili) ani za lidi ve stanu (to ve většině kempů). A taky že sociálky jsou přístupné jen na kartu (ve švédských kempech opět poměrně častý jev).

Po postavení stanů jsme vyrazili zpět směrem k Malmö, kde jsme navštívili IKEu ^^ Přesněji IKEáckou restauraci ^^; Měli v ní výborné masové kuličky za rozumnou cenu (29 švédských korun). (A Karrynka překvapeně spočítala, že dvě osmikuličkové porce jsou výhodnější než jedna šestnáctikuličková.) Nicméně při odchozu z restaurace bylo nutné víceméně celou IKEu projít, což bylo nebezpečné -- měli spoustu hezkých věcí ^^ A o jednom svícnu jsme vážně uvažovali, že bychom ho koupili.
Tatínek propagoval, že by rád navštívil Lund (byl tam před spoustou let při nějaké soutěži či soustředění či čemto), a po nějaké době z něj vypadlo také to, že tam mají katedrálu -- to byl mnohem lepší argument!
S vidinou osvětlené katedrály jsme vyrazili do Lundu -- a ukázalo se to jako skvělý nápad. Nejen že město skutečně bylo krásně osvětlené, ale chytli jsme poslední den jakýchsi slavností, který byl spojen se zvláštním vystoupením. Umělci tam různě tančili, gymnastili a hráli si s ohněm.
Jedinou smutnou okolností bylo, že Lojzi někde ztratila přívěšek, který už jsme nedokázali najít.

Další den dopoledne jsme byli ve vikingském muzeu, které bylo úplně úžasné. Chtěla bych o něm napsat samostatný článek, tak doufám, že se pak skutečně dokopu. Rovnou se ale zmíním o systému, který praktikovali ve spoustě muzeí a který se mi moc líbil. Po zaplacení vstupného dostal člověk nálepku, kterou si nalepil na oblečení a s kterou se dovnitř mohl vracet celý den. Jen jsme přemýšleli a nezjistili, jestli mají na každý den jinou barvu, nebo jestli to obecně mají nějak ošetřené z tohohle hlediska.
Na oběd jsme opět zamířili do IKEy a pak jsme vyrazili obhlížet centrum Malmö.
Co nás hodně zaujalo, bylo že spousta věcí byla obalená látkami. Nezjistili jsme, proč zrovna látkami, ale dozvěděli jsme se, že další den odpoledne tam začínal týdenní hudební festival.
Taky už jsem si víc začínala hrát s foťákem. Zatímco ještě při odjezdu na dovolenou jsem na tom s focením byla tak, že jsem občas přehodila automatiku na nějakou přednastavenou scénu a případně nastavovala kompenzaci expozice, při příjezdu jsem prakticky nefotila jinak než na manuál (nicméně s automatickým ostřením). A některé věci jsem tak vyfotila mnohem lépe! (A taky jsem měla pár úletů jako přesvětlené fotky, nom.)

Cestou do kempu jsme se rozdělili, Isini mířili rovnou, my se ještě stavili obhlédnout sochy, kolem kterých jsme jezdili a které nás zaujaly. Při té příležitosti jsme se prvně setkali se švédskými komáry ^^ Ovšem přestože jich byly neskutečné spousty v obrovitánských hejnech, nebyli nijak extra agresivní.

Večer jsme si vyšli k moři. Ani tady nebylo nějaké extra nádherné, ale už bylo takové, že bychom se v něm byli ochotní koupat. A přesně to jsme se pokusili si vyžádat (vyrazili jsme jen tak, v oblečení, bez plavek). Maminky se nejprve tvářily, že ani omylem, ale nakonec podlehly našim prosbám. Nicméně z vody jsme byli odveleni asi tak po pěti minutách ^^;

Po návratu od moře jsme obsadili něco, co mohlo být jídelnou. Kluci hráli Magicy, já s Mitchí rozebírala její svět, který mi chce nabídnout pro kroužková RPGčka. A naši prohlásili, že jsem jak přísná profesorka, pche. Já jen potřebuji vědět, jaký ten svět je a jestli ho jsem schopná použít ^^

Další den jsme vyrazili na cestu směrem k Ölandu. První zastávka byla v Treleborgu, zjistit nějaké info o trajektech do Německa (mimochodem, mají to tam pěkně hloupě udělané, jen check-in a žádné dedikované informace) a taky nakupovat, poprvé ve švédských obchodech.
Nejprve jsme vlezli do jakéhosi obchodu se spoustou typově dost odlišného zboží. Nabrali jsme tam nějaké chlebovité věci a nějaké dobrůtky, ovšem při dotazu na jogurty a maso jsme byli odkázáni na jiný obchod ^^
Tím jiným obchodem byla Ica, kterou jsme nakonec úspěšně našli a o které jsme taky později zjistili, že je prakticky v každém švédském městě (alespoň v těch, kde jsme byli). Tam jsme po adekvátním zvažování nakoupili, ceny spousty věcí byly nominálně dost blízké cenám u nás (a kurz švédské koruny je podobný jako dánské).

Podle tipů od Vikinga jsme dojeli k jakémusi městečku, jehož jméno si nepamatuju, kde mělo být spousta historických budov. Bylo, ovšem tak nějak rozházeno mezi budovami moderními, takže jsme město jen projeli a pokračovali dál.
Další zastávou bylo Les Stenar, obří kamenný pomník ve tvaru lodě. O tom by určitě podrobnější a přesnější výklad podala Mitch. To místo ovšem bylo úžasné, a taky se z něj dalo slézt k moři (nádhernému). Jen dostat se po písku zpátky byla trochu makačka, obzvlášť když rukama jsem jistila foťák.
Cestou zpátky se nám povedla první větší krizovka. Lojzi a Mitch se šly projít dolů do přístavu, my ostatní jsme zůstali na půli cesty a čekali a čekali a čekali. Nakonec jsme zamířili k parkovišti, nejspíš jen chvíli před tím, než se ty dvě vrátily. Ovšem dole u parkoviště jsme se nakonec všichni šťastně shledali, takže konec dobrý, všechno dobré.
V rámci občerstvování jsem ochutnala placky s džemem, a bylo to vynikající. Abych vysvětlila, prakticky všechno pečivo, co jsme ve Švédsku potkali, bylo chuťově dost sladké. Dost nás to překvapilo (jednou jsme se v obchodě vyloženě ptali na nesladký chleba, a poradili nám jen nějakou úplnou specialitu), ovšem zrovna u placek, které měly sladkou chuť poměrně výraznou, Lojzi tipla, že budou výborně chutnat s džemem -- a trefila se.
Další bod cesty byl Glemmingehus, což měl být středověký hrad. Dalo nám docela zabrat ho najít, ale nakonec jsme ho našli. A zčásti překvapeně, zčásti pobaveně zkonstatovali, že tohle jsme nečekali. Ta věc totiž mnohem víc než hrad připomínala nějakou tvrz či něco takového. Jen jsme nechápali, jak při považování něčeho takového za hrad mohli Švédové dobývat Prahu. Ale místo to bylo hezké, abych mu zas nekřivdila příliš. A na nádvoří mělo trestnou kládu ^^

To už se začalo dost připozdívat, takže jsme začali hledat ubytování. Nejprve jsme našli kemp bez fyzické recepce, což nás dost překvapilo (později jsme ale potkali i další takové).
A jako další jsme dorazili do rodinného kempu, kde pán podle všeho usoudil, že chceme děsně smlouvat a dal nám rovnou děsně výhodnou cenu (všichni dohromady jsme platili 240 švédských korun). Kdo ví, co by říkal, kdyby věděl, že nutně potřebujeme kemp relativně bez ohledu na cenu -- ale nebránili jsme se ^^

Večer mi Mitchí přečetla svou novou povídku, která mě určitým způsobem okouzlila. Možná to na té dovolené, kde člověk tak nějak všechno vnímá silněji, mělo ještě větší kouzlo, ale Mitch celkově píše velmi dobře. Ještě jsme chvíli rozebíraly všechno možné, ale nade mnou brzy zvítězila únava.

Ráno jsme v rámci snídaně ochutnávali další švédské jídlo. Stále nás překvapovala sladká chuť, ale zrovna ta snídaně chutnala moc dobře. Jen jsme vychutnávali tak dlouho, až začalo pršet ^^

Abychom se tentokrát na Öland skutečně dostali, vyměnili jsme pobřežní cesty se spoustou zajímavostí za dálnici a začali polykat kilometry. Ovšem rozhodně ne tak rychle jako u nás, ve Švédsku je na dálnici povolená rychlost 110 km/hod. A lidé ji tam skutečně dodržují. Celkově se z tohohle hlediska ve Švédsku jezdilo dost příjemně, protože se tam na pravidla a předpisy prostě hrálo, neprolítávali kolem střelci (ehm, rozhodně ne v takové míře, jako se to někdy děje u nás) a tak. Systém téhle ölandské dálnice byl taky zajímavý, byla tříproudá a vždycky po zhruba dvou kilometrech se měnilo, který směr měl zrovna dva pruhy a který jeden. A ještě jedna poznámka ke švédským silnicím. Měli jsme před odjezdem zjištěno, že mimo obec se může jezdit 70, nebo 90 kilometrů. Na informacích jsme se tedy ptali, kolik můžeme jet, když silnice bude mimo město a nebude nijak značená. Koukali se tam na nás trochu nechápavě, že záleží na značkách. Při cestování jsme pak zjistili, že ony neznačené silnice skutečně skoro nejsou.

Kousek před Ölandem jsme stavěli na moc hezkém odpočívadle. Když jsem čekala na záchod, táta volal na bráchu, že jdeme pod strom, a vyrazil tam. Dvojice stojící ve frontě za mnou prohodila pár slov, z kterých jsem usoudila, že nás identifikovali jako Čechy. Dost mě to překvapilo, protože mimo slovanské země většina lidí konkrétní jazyky nerozezná. Když těch slov prohodili víc, zjistila jsem, že se baví česky ^^ Nakonec jsme s nimi prohodili pár slov a vystřídali je na moc hezkém místě ^^.

A pak jsme se konečně dostali na Öland. Hned po chvilce jsme zastavovali, protože nás zaujaly větrné mlýny. Jeden z nich byl přístupný a bylo u něj pár informací o ölandských mlýnech a o fungování mlýnu obecně. Nadšeně jsme ho prolezli a prošli se kolem k jinému, ještě hezčímu (leč nepřístupnému). Navíc hned vedla byla Ica, kde jsme doplnili zásoby ^^

Pozdě odpoledne (z hlediska hodin, stmívat se ve Švédsku přeci jen stmívá výrazně později než u nás, tuším se začínalo stmívat tak kolem půl desáté) jsme sjeli obhlédnout Eketorp, kam jsme se další den chystali na prohlídku. Měla jsem sice pocit, že by mi to snad takhle zvenku stačilo, ale byl to plán, na který jsme se těšili už od plánování dovolené.

Večer jsme ještě zastavili na starém pohřebišti (a starém myslím už z nějaké doby železné), podivili se nad dolíky v kopečcích, nechali si od Mitchí povědět příběh o zlém člověku, kterého bohové proměnili v jeden z kamenů, nasáli atmosféru.

Nakonec jsme dorazili na odpočívadlo, kde jsme tu noc plánovali spát. Původně jsme si malovali, jak velkou část dovolené budeme kempovat skutečně nadivoko (ve Švédsku se to totiž smí), ale nějak jsme nenacházeli příhodná místa. A vzhledem k tomu, že kempy v téhle oblasti moc nebyly, a když, tak podivně fungující, usoudili jsme, že to odpočívadlo přeci jen jistí. Nutno podotknout, že když ráno přijela údržba, tak se na nás nejen netvářili ošklivě, dokonce se na nás usmívali, přestože jsme stále měli postavené stany.

Ráno jsme měli spoustu času, než Eketorp otevřou, tak jsme ještě zajeli prozkoumat nějakou náhodnou vesnici. Voda tam byla v jakési zátoce nehorázně špinavá a smradlavá, navíc se tam vznášel... ehm, odér rybářských sítí, ale mělo to tam jisté kouzlo. Přestože tady nebylo klasické molo vedoucí daleko do moře.

Samotný Eketorp pak byl úžasný. Opět v něm byli lidé v dobovém oblečení, opět jsme se dozvídali o spoustě nových technik a triků. Opět to ve mně probudilo jakousi touhu naučit se víc z klasických řemesel. Že mě baví technika, ani že ji studuju, neznamená, že jsem její dítě. Ať žije příroda, ať žije klasický kontakt s lidmi, ať žijou šikovné ruce :)

Po návštěvě Eketorpu jsme zamířili víc na sever hledat kemp. Hned na první pokus jsme našli dobře působící kemp, tak jsme vyrazili na recepci poptat se na běžné věci. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že recepce má jen do dvou. Ovšem na dveřích byla jakási šipečka na informace, když je recepce zavřená. Tak jsme ji sledovali a objevili se jednak před nástěnkou s různými informacemi (psanými převážně švédsky), jednak před takovým uzavíratelným boxem s, řekněme fochy, označenými "Drop-in", "Drop-in pitches", "Late arrivals". Z prostředního jsme vytáhli obálku, která nabízela stanové místo 22 za 220 švédských korun na noc a vybízela k přihlášení další den ráno. Ošmatáním obálky jsme usoudili, že v ní bude i čip k závoře. Obálku jsme vrátili a vyrazili obhlédnout kemp zevnitř.
Stanová plocha byla poněkud nerovná, šiškovitá, ale jinak krásná. Stromy, dokonce piknikové stolky. A hlavně tedy úplně prázdná. Vrátili jsme se k autům, kde čekal zbytek, a po krátké bojové poradě jsme se shodli, že bereme. Vzali jsme si obálku (pár minut na to dorazili jiní lidé, kteří se tvářili, že by o místo taky měli zájem).
Brzy už jsme se ubytovávali, kromě místa 22 jsme zabrali ještě patnáctku. Po vysbírání šišek se tam dalo spát docela dobře. My mladší jsme s plánem se vykoupat vyrazili do moře. Bylo ze začátku hodně studené, plavala v něm spousta řas a bylo neuvěřitelně mělké. Nicméně když člověk došel po molu trochu dál, sahala už voda až někam po ramena ^^ V každém případě to bylo moře a v téhle hloubce už se dalo skutečně plavat. Aspoň pokud se člověk smířil s těmi řasami a střídáním extrémně studených a relativně teplých míst.
Když jsem se ale po plavání byla osprchovat, vrátila jsem se s tím, že 220 korun je za takový kemp hříšně málo (ona už to nejspíš byla posezónní cena, ale pšt ^^). Když pominu, že byl problém se do sprchy dostat, respektive za sebou zavřít (příšerně malý prostor a dveře otvírané dovnitř), byly sprchy úžasné. Štelovatelná teplota a poměrně dost vody, prostě pohádka :)

Pondělí (aspoň bylo-li to pondělí ^^) patřilo cestě na sever. Zvenčí jsme obhlíželi borgholmský hrad (a Lojzi byla nadšená, že tu sehnala vlnu v nějaké barvě, tuším černou a šedou), podobně jsme zvenčí obhlédli Soliden (což je prosím letní sídlo švédského krále), projeli kolem moře takového, jaké zná člověk z různých filmů a fotek, a dojeli až na nejsevernější bod Ölandu.

Tam jsme se rozdělili. My jsme se chvilku pokochali pohledem na moře se spoustou ptáků (nechtějte po mně vědět jakých) a vyrazili přímo k majáku Långe Erik. Na maják bylo možné vylézt, což jsem moc chtěla, ale zrovna po tom, co jsme k němu dorazili, ho kvůli začínající bouřce uzavřeli. Fňuk, ale aspoň vím, že se sem musím někdy vrátit.

V nepříliš příznivém počasí jsme se pak vraceli na jih. Chtěla jsem fotit moře, ale v tom počasí to moc nešlo, udělala jsem jenom pár ne moc dobrých fotek (obecně se nepovažuju za fotografku, ale zrovna pár fotek moře by se mi hodilo na vzhledy webů). Na procházku přístavem se nám počasí aspoň trošku umoudřilo, což bylo fajn (byl to hezký zážitek... ale popravdě v tomhle stále vyhrávají holadské přístavy). Fotila jsem poštovní schránky u ulice (snad to tak prý mají ještě někde, ale nás to překvapilo -- poštovní schránky nejsou přímo u domů, ale vyrovnané u nějaké hlavnější silnice).

A vyrazili jsme prohlédnout si Soliden zevnitř. Tedy zahrady Solidenu, do královského zámku se, asi celkem pochopitelně, nesmí. Aby nám nepršelo, tahali jsme s sebou celou dobu pláštěnky, což asi zafungovalo ^^ Zahrady byly nádherné, zvláště harmonické. A v anglickém parku byly stromy naprosto fascinujících rozměrů, v pravém slova smyslu majestátní.

K večeru jsme zamířili odskočit si na pevninu, večeři nám totiž opět vařila IKEA ^^ A cestou zpátky nás zaujala lávka, která svým tvarem kopírovala ölandský most, byť by asi nemusela.

V kempu jsme pak potkali už vrátivší se Isiny, prohodili jsme pár slov o zážitcích a my mladší vyrazili okupovat skákadlo, které Fáňa s Mitchí vyzkoušeli už odpoledne. Bohužel už se vypouštělo, ovšem ještě trochu pružilo a hlavně se tam daly skvěle válet sudy a podobné výmysly. Nicméně jsme brzy vyrazili okupovat jídelnu, povídat, a pak klasicky spát.

V úterý jsme skákadlo ozkoušeli pořádně, správně nafouknuté, a bylo to naprosto skvělé! S Mitch jsme v obchůdku vybraly pohledy pro dva tvory, kterým jsme chtěly pohled poslat a možná jím i trošku provokovat. A pak se vyrazilo na pevninu a k Malmö, s cílem další den odjíždět.

Cestou jsme se zastavili v námořním muzeu v Karlskroně. Ze všech těch muzeí bylo třeba pro mě asi nejslabší (myslím, že jsme všichni čekali víc lodí, byly tam tři, a spousta vnitřních expozic), ale přesto to byla hezká návštěva.

Při další cestě jsme na odpočívadle potkali neuvěřitelně roztomilá kůzlátka (a taky kozy a kozly, do byli jen o malinko větší než jejich mláďata). A taky skluzavku pro velké! Byla relativně strmá a neuvěřitelně široká, takže jsme se po ní mohli v klidu klouzat. Tedy, dokud jsme nebyly odveleni rodičovskými silami ^^

Když jsme přijížděli k Malmö, u kterého jsme chtěli spát, máma se najednou ptá, o kolik je dražší noční trajekt do Rostocku (z Trelleborgu jezdí do Německa trajekty dva, jeden do Sasnitz, jeden právě do Rostocku; ten do Sasnitz je kratší a levnější (ovšem ze Sasnitz je to domů dál než z Rostocku) a ceny se liší jen podle všedního dne nebo víkendu; trajekt do Rostocku pluje delší dobu, a má noční variantu, která pluje ještě déle a je ještě o kousek dražší). Hledám v letáčku, že asi o 15O švédských korun. Po zjištění, že jde o částku menší, než bychom dali za kemp, dostává prostor šílený nápad. Co se vracet už teď?

Dáváme si čas na rozmyšlenou, my míříme naposledy do IKEy na jídlo a hlavně pro ten svícen, který se nám tolik líbí, Isini hledají obchod s jídlem, protože z cest vozí něco z místní kuchyně.

Když se v osm večer zase scházíme, padá definitivní rozhodnutí, že odjezd už dneska. Míříme do Trelleborgu zamluvit lístky na trajekt.

V Trelleborgu za všemi odbočkami zjišťujeme, že nemáme Lojzi ^^;; Píšu Mitchí SMSku, kde že jsou. Tak prý byli u pumpy. Čekáme na parkovišti u trajektů, a po chvíli se skutečně úspěšně sjíždíme.
Vyrazili jsme zjistit, co a jak s nákupem lístků (do odjezdu trajektu byl ještě čas, tak nás zajímalo, jestli si můžeme koupit lístky a pak ještě odjet). A protože tu stále nemají dedikované informace (no, ani jsem nečekala, že by je během týdne postavili), stoupáme si spořádaně za poslední auto ve frontě ^^
Od pána u okýnka jsme se dozvěděli, že po koupení lístku už musíme dovnitř a vracet se nesmíme, ale můžeme si lístky zamluvit, takže volba byla jasná. Jen jsme si museli pohlídat, abychom do desíti byli zpátky.

Protože Isini sice byli u pumpy, ale nenatankovali, zamířili jsme k jiné pumpě. Tam Lojzi zjistila, že u té předchozí nechala víčko od nádrže ^^; Nicméně řidiči nabírali benzin a já zatím vyrazila dovnitř poptat se obsluhy, jestli není někde poblíž otevřená Ica (Isini byli předtím při lovu jídla neúspěšní) a jestli se někde nedají poslat pohledy. K mé obrovské radosti jsem se dozvěděla, že ani ne kilometr zpátky je otevřená MaxiIca (vtipné je, že jsme kolem ní jeli, a já spekulovala, jestli to jsou sklady) a že tam je i poštovní schránka.

Nadšeně jsme tedy zamířili k Ice (Isini s mezizastávkou u pumpy, víčko se naštěstí našlo). Já s Mitchí jsme venku psaly pohledy, zbytek obhlížel a nakupoval. Po nákupu a poslání pohledů jsme vyrazili zpět k trajektům, v pohodě jsme to stihli s půlhodinovou rezervou.

V areálu, kde se i naloďovalo, jsme pak naprosto fascinovaně sledovali všechny ty kolosy. Je neskutečné, že něco takového existuje, natož že to plave na vodě. Protože kamiony na těch lodích vypadaly... já nevím, jak kostičky lega.

Po nalodění (kdy se mimochodem musel odevzdat seznam všech lidí, kteří se naloďují, nejspíš pro případ nějaké katastrofy) jsme bleskově obhlédli "lodičku" a Lojzi objevila místnost, kde jsme se rozhodli strávit většinu noci. Nejspíš se počítalo, že v ní budou spát ti, kteří si nezaplatili kajuty, bylo tam spousta polohovacích sedaček, po nějaké době se tam zhaslo a hodinu před připlutím se tam rozsvěcelo.

Ve čtvrt na dvanáct, tedy asi půl hodiny po letáčkovém času odplutí, jsme skutečně vyrazili. S tátou jsme byli obhlédnout obchůdek (který měl otevřeno jen malou část plavby, krátce po vyplutí a krátce před přistáním, a kde se alkohol prodával jen v německých a mezistátních vodách) a spolu s Mitch pak ještě užívat plavbu na palubě.
Dostala jsem tam blbý nápad počkat, až nás mine jiná loď ^^ No, řekněme, že jsem to vzdala asi po hodině a půl ^^ Během té doby stihla mimo jiné Mitchí navrhnout, že ta loď ve skutečnosti pluje stejným směrem jako my, tatínek že to možná ani není loď ale nějaký ostrov nebo tak něco. Spát jsme odcházeli s tím, že to skutečně je loď, a skutečně nepluje proti nám (ovšem při plavbě změnila směr a spíš než stejně jako my plula šikmo k nám -- ovšem očividně se s naší lodí nesrazila ^^).

Spalo se mi špatně, ale pár hodin spánku jsem si po malých kouscích urvala. Během noci jsem se zkusila ze sedačky přesunout na podlahu, abych aspoň ležela, ovšem kvůli silným vibracím pod hlavou jsem to při dalším probuzení vzdala a přesunula se zpátky. Od té doby si do mě Mitch rýpe, že prý se umím teleportovat ^^

Původně jsem z nočního trajektu nebyla nadšená, s tím, že jsem chtěla vidět moře. Ovšem ranní příjezd do Rostocku mi to vynahradil. Těžko hledat slova, kterými tu chvíli popsat, ale barvy si hrály naprosto neskutečným způsobem. K tomu navíc trocha výborného kafe (já ho snad zase začnu pít) a banánový muffin s kousky čokolády. Prostě jen těžko opakovatelná chvíle. Ani mi nevadilo, že kolem sebe každou chvíli slyším češtinu ^^

Nu, a pak už se uhánělo po německých dálnicích domů. Přišlo nám, že je v Německu málo odpočívadel, a pro opětovné probuzení řidičů jsme stavěli u McDonalda (ehm, Mitchí by mohla někdy povyprávět o tom, jak dostala chickenburger).

V Boru jsme pak Isiným zamávali a šťastně dojeli až domů. (A já zkonstatovala, že jsem si zase vzpomněla, jak se dívat kolem sebe, protože jsem viděla spoustu věcí, které si neuvědomuju, že bych dřív vnímala, ale které tam určitě už tehdy byly.)

Bylo nádherně, a doufám, že se na některá místa ještě vrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mitchiko Mitchiko | 30. srpna 2012 v 12:46 | Reagovat

Taky jsem přemýšlela, že bych sepsala článeček, ale nakonec jsem se rozhodla počkat, jestli s něčím nepřijdeš ty. A jak se zdá, vyplatilo se :-). Sice jsem se hlásila na "vrchní kronikářku" našeho auta, ale nějak to nevyšlo... :D

Jen bych, pokud to nevadí, měla pár připomínek a něco málo doplnila :-). (Bude to asi dlouhé :D).

"V Boru u LIDLu jsme se tedy úspěšně sjeli." Přiznávám, že u téhle věty jsem chytila poměrně slušný záchvat smíchu... Karry, víš, že jste tak nepůsobili? :D

Pak měl nějakou připomínku bráška, myslím, že k tomu džemu. Navrhoval ho on, mamka se toho jenom chytla.

Ztracení u Les Stenar (nebylo to Ales Stenar?) - tvoje mamka potřebovala na záchod, tak jsme myslely, že do přístavu dorazíte taky, no... :D Ale měli tam výbornou rybu.
Jinak ohledně toho "přesnějšího výkladu" - vždycky jsem si myslela, že se tyhle tvary používaly na pohřebištích, ale tady jsem bezradná. Krom toho, že moc nerozumím anglicky, takže jsem ceduli jen tak zběžně prolétla, do tohoto konkrétního zatáhli i sluneční hodiny a to ještě takové, že o slunovratech tohle a o rovnodennostech támhleto, takže Mitchí se musí přiznat, že je zmatená. (Ačkoli jsem tam postřehla to něco málo o těch nálezech a podobně).

Příběh u starého pohřebiště - Vydala jsem se projít si to tam v klidu sama, zatímco ostatní se skupinkovali. (Jen na chvilku, jinak jsem se taky přidávala ke skupinkám. A navíc to tam nebylo tak velké, aby tam člověk nikoho nepotkal.) Obcházela jsem jeden z kameny vyznačených tvarů a všimla si, že jsem si předtím nevšimla zvláštního kamene. Vrátila jsem se k němu a pochopila proč - z jedné strany se podobal všem ostatním (šedý, porostlý lišejníky, ...), z druhé strany byl skoro černý, vypadal jako ohnutá záda mohutného muže a táhla se přes něj jizva. Ne prasklina, ale vystouplina ze světlejšího kamene, od jednoho konce ke druhému. Takhle to asi bude znít hloupě, ale připadal mi zvláštní - nejen vzhledově, ale i něčím dalším. Když mě u něj dohnali Karry a Fanda, stále jsem po něm trochu okouzleně přejížděla prsty.
"Vypadá jako ohnutá záda, co? Myslím, že to býval muž, válečník. A udělal něco, čeho potom hodně litoval. Ublížil někomu, komu nechtěl, nebo to prostě býval člověk bez svědomí a ubližoval všem. A jednoho dne... Jednoho dne toho zalitoval a prosil o odpuštění. A to mu bylo dáno - částečně za trest a částečně kvůli jeho lítosti, byl proměněn v kámen..."
Věřím, že nebýt toho, že už jsme měli pomalu jet, stála bych u něj ještě dlouho... Byl opravdu zvláštní.
Jinak - těchto pohřebišť a kamených lodí a podobně býval prý Öland plný, ale když ho dobyli Dánové, tak je vyvrátili (říkala paní v jedněch z těch vesnic - tam, co jsme koupili tu (druhou) rybu. Doknce znala Česko, jednou tam prý byla.)

Eketorp - sice jsi napsala, že jsme tam byli, ale nevysvětlila to :-). Eketorp je pevnost (nebo spíš vesnice obehnaná hradbou), která byla v historii třikrát obydlena a třikrát opuštěna. Její existence se dělí na tři období - Eketorp I, II a III. Archeologům se ho podařilo celý odkrýt a to tak, že ho byli schopni víceméně zrekonstruovat (je tam pár míst, kde jsou jen polorozpadlé zdi, ale jinak je uprostřed muzeum, je možno naučit se nám ze Severní záře ž známou hru Hnefetafl (mě a Karry bohužel sfoukl vítr figurky ve chvíli, kdy to už už vypadalo, že vyhraju :-/ :D), vyzkoušet si pletení náramků (pozor, je to hrozně chytlavé :D), lukostřelbu a samozřejmě i pár vikingských her. No... A já si tam odchytla malé prasátko, takže jsem byla spokojená, že mám co drbat (holt když má člověk doma pět koček, tak pak chytá "absťáky" na drbání :D.

Vlna - mamka filcuje, k čemuž používá ovčí vlnu a zvláštní jehly se zpětnými háčky (nešije se s nimi, ale bodá). A pořád si stěžuje, že černou a šedou nemůže u nás nikde sehnat.

Víčko u nádrže - že mamce chybí v Treleborgu víčko u nádrže, na to jsem přišla já v přístavu.

Teleportovat se - ano, jak jinak? Když vím, že nemůžu usnout, podívám se na tebe, ty jsi na vedlejší sedačce, mrknu, ty tam nejsi, protože ležíš za našimi sedačkami na zemi a pak ještě jednou mrknu a ty opět spíš na vedlejší sedačce - divíš se mi, že jsem přišla s tou teleportací? :D

Chickenburger - stane se, no... :D A navíc - ve finále jsem dostala cheeseburger :D

Dojezd domů - U nás celkem vtipná událost.
Mamka: "Teším se domů. Jsou tam kočky a teplá voda."
Fanda: "Kočky a teplá voda? To zní jako polívka!"
Už jsme se těšili, až vylezeme z auta a svalíme se doma (noční trajekt byl fajn, ale taky jsem byla spíš vzhůru než spala). Krom toho, že se před námi většinu cesty po Česku táhl náklaďák (a když uhnul, objevil se druhý), přímo v průjezdu na parkoviště u domu stálo auto. Respektive kolmo na průjezd a úplně ho blokovalo. Mamka chvíli čekala, chlap v autě nic. Mamka vylezla a ať si s tím někam přejede. Prej nemá řidičák, auto je kamarádovo. Kamarád v nedohlednu. Tak že mu s tím přejede ona, jen o pár metrů. Vypadala dost vytočeně. Do toho se přihnal strejda, co se děje. Mamka s tím autem poodjela a než došla k našemu, vjelo do průjezdu další a zastavilo. Já a brácha jsme se dusili smíchy, mamka, utahaná z celodenního řízení, začínala vidět rudě. Každopádně jsme se domů nakonec dostali... :D

Těším se na tvůj článek o Falsterbo. To muzeum se jmenovalo Fote viken?
A omlouvám se za tohle... Trochu jsem se do toho zabrala... :D

2 Mitchiko Mitchiko | 30. srpna 2012 v 12:54 | Reagovat

Jo a ještě něco :D Jaké jsi měla na těch stránkách ohlasy na Momenty?

3 Karryanna Karryanna | 30. srpna 2012 v 22:24 | Reagovat

Stále si stojím za tím, že jsme se v Boru sjeli úspěšně ^^

Jop, Ales stenar, pardon, odkudsi mám zafixovanou variantu bez áčka.

Jop, u Eketorpu děkuji za dovysvětlení. Já totiž i o Eketorpu plánuju samostatný článek, jestli se v dohledné době najde čas ^^;;

Ano, divím se, co třeba předpokládat, že jsi spala, a zatímco jsi spala, já jsem se naprosto normálně přesunula? :P (Mimochodem ^^)

Já vím, že nakonec jsi dostala cheeseburger, ale původně zápletka vznikla kvůli chickenburgeru ^^

Koukám, že mít možnost sledovat, asi bych se u vašeho dojezdu dost bavila ^^

Muzeum bych musela hledat O:)
A omlouvat se nemáš za co, rozhodně ne mně XD

Jinak, s Momenty...
Můžeš kouknout, buď obecně na SOSácké stránky http://sosaci.net/test/ , nebo přímo na Momenty http://sosaci.net/test/?q=node/1247

4 Mitchiko Mitchiko | 31. srpna 2012 v 9:15 | Reagovat

Uhm... Tak teď nevím, jestli byl pochopen význam, ve kterém se ti tu větu snažím předložit, nebo jestli mám dlouhé vedení... :D

:-)

V tom případě se těším na oba články :-).

Ale já si byla v té chvíli skoro jistá, že jsem nespala! :D

Tak povyprávěj ty - já tam neumím vyzdvihnout vtipnost situace a zní to jako hloupá stížnost... :-/ :D

Stoprocentně.... :D

Hezké komentáře :-). A od příště, prosím tě, netvrď, že neumíš psát. OK? :-).

5 Bára Bára | E-mail | 9. září 2012 v 18:00 | Reagovat

Díky moc, Karry, za obsáhlou a úžasně napsanou zprávu z cest (přesně tak, Mitchí, ať netvrdí, že neumí psát! ;-)).
A v podstate druhe spolupachatelce clanku diky za doplneni a vyjasneni nekterych momentu :-)
P.S. Nejak si nedovedu Karrynku predstavot jako prisnou profesorku, prosim nekdy predvest :-D
PP.S. Uz jste si vyjasnily sjeti v Boru :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama