.

Ohně už pohasly, popel ještě žhne

24. července 2012 v 23:16 | Mitchiko |  Povídky
Dlouho jsem nic nepřidala, protože jsme měli rozbitý počítač. Teď to snad alespoň částečně napravím :-).
Tahle věc... Docela dlouho jsem přemýšlela, co to vlastně je - mamka tvrdí, že bych to s čistým svědomím mohla zařadit mezi básně, s čímž jsem já zase nesouhlasila, na druhou stranu to nepovažuji ani čistě za povídku... Posuďte sami :-).




"Ohně už pohasly,
popel ještě žhne.
Doteky horkých rtů,
oči jak uhlíky.
Naposled, lásko,
naposled objímáš.
Válka už čeká
a v ní i má smrt."
Odložil sešit vázaný v kůži, urovnal si pytel pod hlavou a přehodil přes sebe deku. Sfoukl svíčku a sledoval, jak knot tmavne. Stodola se ponořila do tmy.
"Ohně už pohasly, popel ještě žhne..." Zanotoval si a nechal spánek, aby se mu vkradl pod zavřená víčka. Zdálo se mu o ní.
Oči jak uhlíky.
Naposled, lásko,
naposled objímáš.
A nebo taky ne. Vrátím se, uvidíš. Určitě přijdu. Ale budeš mě stále milovat?
Pět roků pryč... Dlouhá doba, což? Člověk se změní, ani neví jak. Nepotřebuje k tomu každodenní křik raněných a strach o vlastní život.
Poznáš mě ještě? Já tebe ano. Určitě. Vídám tě ve snech, takovou, jakou jsem tě opouštěl. Oheň už vyhasl, popel ještě žhnul. Ve tvé kráse se odrážel celý svět.
Budeš ještě taková, nebo už z tebe děti - děti cizího muže - vysály všechno mládí?
Nedívej se tak. Nezlob se. Jsi můj poklad, naděje, maják zářící v temnotě všedních dnů.
Oči jak uhlíky... Taky tak černé, s příslibem žáru a pohody v mrazivých dnech. Kolikrát jsem se do nich ve snu díval a prosil?
Pět roků už to je, co jsem odešel do války. Přesto znám každý kámen, každou větev stromu i list keře, které jsou okolo vašeho domu.
Kolik z nich už vzal mráz, kolik padlo vichřicí a prudkým deštěm?
Jsi tam vůbec ještě ty?
Nesklála tě nemoc, nezemřela's v krvi, když přicházelo dítě?
Pověz mi, lásko, co naše dítě? Neskryla's to přede mnou. Vím o něm. Každou noc jsem se za vás oba modlil.
Jak jsem se od té doby změnil... Trefím ještě domů?
Nohy mě samy nesou, ale srdce se vzpírá. V touze po tom, aby se naše poslední noc opakovala, se zároveň třesu strachy. Bojím se našeho setkání. Budeme si ještě mít co říct? Budeš se mnou chtít mluvit?
"Ohně už pohasly,
popel ještě žhne.
Svítá už, lásko,
naposled bez tebe."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ElČe ElČe | 25. července 2012 v 6:43 | Reagovat

Já bych řekla, že to je povídka sepsaná kolem básně. A hezká.

2 Sons Sons | 25. července 2012 v 23:58 | Reagovat

Ať je to, co je to, tak se mi to líbí (jen jsem se lekla u slova "vychřicí" - ale jinak pěkný, k zamyšlení)... :)

3 Mitchiko Mitchiko | 28. července 2012 v 21:50 | Reagovat

Vichřice... na papíře jsem si to pohlídala, tady mi to uteklo...
Oběma vám moc děkuji :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama