.

Červenec 2012

Ohně už pohasly, popel ještě žhne

24. července 2012 v 23:16 | Mitchiko |  Povídky
Dlouho jsem nic nepřidala, protože jsme měli rozbitý počítač. Teď to snad alespoň částečně napravím :-).
Tahle věc... Docela dlouho jsem přemýšlela, co to vlastně je - mamka tvrdí, že bych to s čistým svědomím mohla zařadit mezi básně, s čímž jsem já zase nesouhlasila, na druhou stranu to nepovažuji ani čistě za povídku... Posuďte sami :-).


Kořist

5. července 2012 v 16:09 | ElČe |  Povídky
No, jedna z mých povídek. Původně jsem vlastně neměla v plánu ji zveřejňovat, ale Zuzi o ni projevila zájem, takže tu je. Ovšem pro klid mé duše přidávám upozornění: v celkem jasných náznacích se v ní vyjadřuji o sexu. Takže každý, kdo nedokáže přijmout sex a sexualitu jako normální součást života, by to radši neměl číst. A možná každý mladší dvanácti let, abych nekazila morální výchovu dětí.
Jestli máte pořád zájem, hezké čtení.

We take care of your stuff - část 1.

1. července 2012 v 15:23 | Valkorn |  Naše parta
"Mám hotovo pane." usmála se na mě zákaznice.
"Hmm?" odtrhl jsem oči od čtení novin a podíval jsem se na její plný koš s prádlem."Joo, jasně. Jak dlouho jste tam byla?"
"Asi tak hodinu. Plus sušička."
"Tak to dělá dolar a padesát centů." prohrábl jsem si neupravené vlasy na hlavě.
"Tady máte. Naschle." usmála se znovu zákaznice a odešla otevřenými dveřmi.
*cink*. Zvoneček u dveří zazvoněl a pak se zabouchly prosklené dveře.
Byl to den jako každý jiný.
Vedl jsem s kamarádem prádelnu v jižním Queensu. Nebo spíš v té nejšpinavější části Queensu. Tu čtvrť jste našli vždycky snadno. Stačilo jen sledovat po ulici přibývající hory odpadku a skupinky houmlesáků stojící kolem barelu naplněném hořícím dřevem. My jsme byli na jejím samém okraji.
Peter and Andrew "Vyčistíme vaši špínu za vás".
Náš "podnik" hučel pračkami, syčel sušičkami a voněl aviváží. Uprostřed toho všeho stál můj stůl, za kterým jsem denně seděl a vybíral od lidí platbu. Otevřeli jsme si prádelnu teprve před pár roky, ale už se mi z toho dělá pomalu zle. Sem tam přišel nějaký zákazník, co si chce vyprat prádlo. Většinou to bývají nájemníci ze zdejších bytovek, kteří si ji ani nemohou dovolit. Nebo se jim nevyplatí ji mít doma.
Ano....to je jeden typ zákazníků.
*cink*
"Dobrý den." ozvalo se znovu.
"Dobrej, dobrej."
Nebyl to určitě žádnej ze soukromníků. Alespoň tak nevypadal. Dlouhej černej plášť. Kravata. Sako. A to nejdůležítější, kufřík z hnědé kůže v jeho rukou.
"Jsem tu, abych vám poděkoval za vaši minulou práci. Opravdu jste vyčistili moji ŠPÍNU."
"Potěšení na mé straně. Je platba v pořádku?" řekl jsem znuděně a otočil na další stranu novin.
"Ano, můžete si to přepočítat." usmál se klient.
"Ne, věřím vám. Ostatně...kdo by si dovolil podvést nás. Hoďte to jako obvykle."
Klient v černém poodešel kousek od stolu, kde ve zdi zela díra, kterou se házelo špinavé prádlo do sklepa. Nad ní se houpala malá cedulka na provázku a hlásala:
"PRO SPECIÁLNÍ ZAKÁZKY"
Klient hodil kufřík dovnitř, zamával mi a odešel dveřmi ven.
*cink*
Takhle to chodilo den ode dne. Jen kufříky naplněné penězmi přicházely jednou za týden. Podle toho jaké byli zakázky.
Myslíte si že by si normální dva kluci vydělali na živobití prádelnou? Jasně že ne, máme své bokovky. A nejen to. Jsme v nich sakra dobří.
*cink*
Zvedl jsem znovu otráveně oči od čtení.
Stála tam mladá žena. V ruce držela košík s prádlem.
"Ano?" zeptal jsem se trpělivým hlasem.
"Dobrý den, prosím jsem tu správně? Prý tady za peníze zabí..." vyjekla roztřeseným hlasem
"Ano, ano provádíme služby." přerušil jsem jí a změřil jsem si jí pohledem.
Byla celá roztřesená. U očí měla zaschlý rozmazaný makeup, což značilo že nejméně před půl hodinou brečela.
To nebude policista.
"Ano, ano ale já potřebuju..."
"Vy jste tu nová ze?"
Žena tentokrát mlčky přikývla.
"Určitě víte o našich speciálních službách?" řekl jsem a podal jí leták.
Na něm byla značka firmy a slogan napsaný velkými tiskacími písmeny "VYČISTÍME VAŠI ŠPÍNU ZA VÁS."
Žena znovu přikývla.
"Dobrá, sepište zde svůj..hmm...požadavek co přesně bychom na vašem prádle mohli VYČISTIT. A pak to vhoďte do roury. Naši specialisti se o vaše skvrny postarají. Den před platbou vám pošleme účet."
Žena znovu přikývla, otřela si rozmazaný makeup z tváře a poodešla k malému pultíku vedle roury. Když dopsala, vložila papír do prádla a vhodila dolů.
Pak poodešla ke mě, zašpitla "Děkuji" a tiše odešla.
*cink*
Odložil jsem noviny a protáhl se. Další práce, další práce. Potom jsem se podíval na hodinky. Půl sedmé. Už skoro zavíračka.Spokojeně jsem se uvelebil na židli za stolem a dal se znovu do čtení. Ne, že bych tomu textu věnoval zvlášť velkou pozornost. Spíše jsem přemýšlel o té mladé ženě. Přemýšlel jsem i o tom co to bylo za zakázku tentokrát. Přemýšlel jsem kolik peněz za to bude. Přemýšlel jsem o svém kolegovi dole ve sklepě, jestli to čte a jakou zbraň si protentokrát vybere. Ale hlavně jsem přemýšlel o tom, kdo bude oběť.
Na hodinách se ručička přehoupla přes osmičku.
Zavíráme obchod.
Znechuceně jsem odložil noviny a vydal jsem se na cestu ke dveřím, abych je zamkl.
Máme práci a je noc. Zpátky do rachoty.
Jmenuji se Andrew, jsem nájemný vrah.....a jsem v tom sakra dobrej.