.

Rudá skála

7. května 2012 v 21:14 | Mitchiko (název tomu dal Valki :P) |  Povídky
Původně příběh pro Valkiho k narozeninám... Jen se z toho tak nějak stal příběh tak o všem a ze všeho nejvíce o mě a Karry...
Povídka z vlastního světa.




Nad nedalekou vesnicí se vznášel černý dým. Vítr ho zanášel až na hradbu, kde postávaly skupinky vojáků a nervózně shlížely na pláň pod tvrzí Rudá Skála. Vyčkávaly.
Strach. Byl cítit téměř hmatatelně. Jeden z ozbrojenců odvrátil pohled a smutně se zadíval na zdi rodné tvrze.
"Bohové, stůjte při nás…" Zašeptal ten vedle něj.
"Karneli?" Oslovil ho první.
"Tarene?"
"Proč nám nepřijdou na pomoc Hrdinové…?"

Někde jinde se někdo jiný po mnoha letech poprvé nadechl.

První útok odrazili téměř beze ztrát, ale věděli, že příště jim to tak lehce neprojde.
"Hrdinové z dávnověku… Kde jste?" zašeptal voják s ovázanou rukou, ve které ještě před chvílí vězel šíp.

Někde v dálce někdo po mnoha letech poprvé otevřel oči.

Druhý útok na sebe nenechal dlouho čekat. Vojáci po něm navršili haldu z hlíny jako oltář a na vrchol zabodli meč jednoho padlého.

Někde daleko někdo oblékal zbroj.

Drželi bránu a vytrvale nepřítele zasypávali šípy, ale ve vítězství už nedoufali. Protivníků bylo moc.

Do místnosti vedlo patero dveří. Z jedněch už opadal prach a přervané pavučiny povlávaly ve vánku. Muž, který jimi prošel, se opíral o zeď. Čekal.

Vojáci - ti, kteří přežili a byli schopni samostatné chůze - se shromáždili ke společné modlitbě. Velmistr řádu pozvedl hlavu k nebi. Nad tvrzí vyvstávalo poslední šedé svítání.
"Již brzy…" Odmlčel se a zesílil hlas: "Již brzy naše krev promění prach v bláto. Předtím sebou ale vezmeme tolik Yorunských psů, kolik se vejde do podsvětí!"
Nad jeho hlavou se zplihle zatřepetal Karnamský prapor.

Dosud zavřené dveře se otevřely a vešel poslední z nich. U pasu se mu pohupoval runami posázený meč a na zádech mohutný štít.

Ráno doneslo bezútěšně šedé mraky a jemný, studený déšť. Jaro se teprve dostávalo k moci, vzpomínka na zimu byla ještě poměrně čerstvá, zmrzlá zem nevěděla, zda se měnit v bláto, či nikoli.
Drobná žena podávala Tarenovi džbánek s vodou. Napil se a poděkoval.
"Ženy a děti se bojí…" Řekla tiše.
"To my taky…" povzdechl si Karnel a přijmul doušek chladné vody. Všichni už věděli, že brána další útok neustojí, i když i v tuto chvíli pracovala dvacítka mužů na její opravě.
A navíc se na obzoru objevily katapulty a pomalu se sunuly na dostřel…

Pětice mohutných černých koní klouzala nad mraky po prvních slunečních paprscích. Každý z nich nesl plně ozbrojeného jezdce.

Nepřítel si lízal rány, Karnamských už také nezbývalo mnoho. A Yorun je velká země, pokud nedobude Karnamské pevnosti dnes, dobije je zítra.
Mraky se rozestoupily a pomalu odhalovaly probouzející se krajinu.
Den se vlekl v očekávání útoků. Šípy skoro došly a ženy i děti ve sklepení se bály, muži ztráceli chuť bojovat. Nad Rudou Skálou se vznášela pachuť rezignace.
Všichni věděli, že o výsledku bitvy se rozhodlo mnohem dříve, než začala. Posily nestihnou dorazit, a kdo ví, zda poslové vůbec dojeli ke králi?

Mraky se rozestoupily a pět postav shlédlo k zemi.
"Půjdeme tam?" zeptal se mužský hlas zpod kápě.
"Zavolali nás. Je to naší povinností." Odvětila jezdkyně vedle něj. Kopyta opět zaduněla po obloze. Pětice se pomalu snášela nad pláň.

Taren strčil Karnela loktem a ukázal k obloze. Od východu se trhlinou v mracích blížilo několik černých bodů. To už si jich všimli i ostatní a nahrnuli se k hradbě, ukazovali na ně a vzrušeně šeptali.
"Pane! Velmistře!" Hnal se Taren belhavě po schodech dolů, k místu, kde seděl unavený Velmistr. Ten k němu zvedl vrásčitou tvář.
"Hrdinové nám jdou na pomoc!" Velmistr zalapal po dechu a postavil se. Starý muž byl rázem pryč, místo něj tam nyní stál silný a hrdý válečník. Na nic nečekal a vyrazil vzhůru po schodech.
Vojsko Yorunských se právě dostalo na dostřel katapultů. Nebylo jisté, jestli Hrdinové přichází na pomoc jim, nebo zda vyslyšeli prosby Karnamských.
Už byli blízko, jejich zbroje se leskly, ve tvářích výrazy těch, kterým po dlouhé době konečně hučí vítr ve vlasech, těch, kteří po nekonečných věcích opět uchopili meče.
Obloukem obletěli tvrz, hlíny se dotkli před branou a bez zpomalení vyrazili vstříc Yorunským. Ti už si jich také všimli, znejistěli. Jeden z jezdců vyrazil napřed, vítr mu sfoukl kápi z hlavy. Světlé vlasy zavlály, Yorunští v bázni poklekli. Karryanna Moudrá, Sjednotitelka kmenů z Plání a Hor. Jejich první královna.
Přejížděla kolem jejich armády, ostatní Hrdinové se zastavili na půli cesty.
"Vojáci Yorunu! Jsem Karryanna, vaše první královna. Dost už bylo válek v tomto světě, odejděte v míru domů. Karnam není vaší zemí a nikdy jí nebude. To je mé slovo!" Její hlas se rozléhal nad krajinou. Yorunští klopili hlavy, neodvažovali se vzhlédnout, oproti tomu srdce Karnamských se tetelila štěstím a radostí.
…A Yorunští nakonec vstali, poklonili se Karryanně, vzali své katapulty a otočili se k odchodu. Jezdec patřící k vyčkávající čtveřici ale vyrazil a dojel Karryannu. Chvíli spolu rozmlouvali, až nakonec přikývla.
"Máš pravdu, Epifaire. Má zem musí nahradit škody."
Zbylí tři jezdci se otočili a vyrazili k bráně.

Jaro se přehouplo v léto, vesnice Pod Rudou Skálou zářila novotou. Hnědovlasá žena vzhlédla od pergamenu s nákresem budovy a zašklebila se na muže, který stál na posledním lešení. Pohodil hlavou, jako by chtěl říct něco o tom, ať jde tu ceduli připevnit sama, když se jí to nezdá dost rovně přibité. Chvíli ceduli sledovali hodnotícími pohledy, nakonec jen bezmocně pokrčili rameny.
"Konec konců - jsme jen největší hrdinové tohoto světa… S nějakou hloupou cedulí si nikdo lámat hlavu nebude…" prohlásil.
"Hm… Ale co když se začne vyprávět, že Hrdinové neumí přibít ani kus dřeva…?" zamračila se a věnovala ceduli nepřátelský pohled.
"Nesmíš si to tak brát, Mitch…"
"No jo, ale…"
Došel je muž, ne nepodobný tomu prvnímu. Kývli si na pozdrav, nakonec se ale otočil k Mitchiko.
"Potřebují tě v tvrzi." Přikývla, něco takového čekala. Na tvrzi bylo stále mnoho zraněných.
"Mějte se. Valki, Epi,…" Vyhoupla se do sedla a vydala se k tvrzi.
"Není ta cedule přibitá nakřivo, Valkorne?" zeptal se nově příchozí. Valkorn si povzdechl, natáhl před sebe ruce a cedule se sama narovnala. Chvíli se na ni dívali hodnotícími pohledy. Hlásala: Hostinec u Yorunského míru.
"Víš, že to dlouho nevydrží," řekl Epifairos, velitel Pětice.
"Vím, bratře." Přikývl Valkorn a otočil se k Rudé Skále. Mitchiko právě projížděla branou.
"Občas lituji, že jim nemůžeme říct, jak nás přivolat." Povzdechla si Karryanna, vynořivší se z hostince.
"To by bylo moc jednoduché." Ušklíbl se trochu krvelačně velitel.
"Kazimíra čeká na hradě?" Přikývl.
"Ještě že tu nekromantku máme, co?" Zasmála se barbarka.

"Pomalu bude čas vrátit se domů… Do Zhamaru." Povzdechla si Mitchiko na večerní hostině. "Práce skončily a zranění se dobře léčí. Tady už náš úkol končí."
Velmistr přikývl. "Bál jsem se, že tohle řeknete. Kdy chcete odejít?"
"Zítra." Řekla bledá čarodějka, Kazimíra.
"Ještě se chceme projet po světě. Už dlouho jsme zde nebyli." Vysvětlila Karryanna. Ani jeden z mužů nebyl momentálně přítomný.
Mitchiko sebou trhla, když ucítila něčí pohled. Pootočila hlavu. Sledoval ji ten rytíř, Taren. Večer, když už všichni vypili nějaký ten roh medoviny, se k němu nenápadně přitočila a zanedlouho zmizeli. Nebyli ale sami - po ostatních Hrdinech se pro tuto noc taktéž slehla zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ElČe ElČe | 8. května 2012 v 14:45 | Reagovat

Vždycky je lepší, když necháš příběh, aby si žil vlastní život. A je to skutečně dobré (vím, že už jsem ti to říkala, když jsi mi líčila zápletku, ale takhle je to ještě lepší).
A napíšeš už někdy ten román z tohoto světa? Už máš nedočkavou čtenářku :)

Ale ještě přidám trochu dobromyslného rýpání. Kampak se nám to ti Hrdinové vypravili, na celou noc?

2 Mitchiko Mitchiko | 8. května 2012 v 16:28 | Reagovat

[1]: Tak hádej, hádej...:D.
Ono by to možná chtělo hodit sem tu základní verzi legendy, ale jinak děkuji za pochvalu :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama