.

Jen malá kapka světla - Konečně konec

17. července 2011 v 14:45 | Valkorn |  Ondřej Patrovský

Konečně konec.

Před hodinou...
Na dlážděné silnici v Bině projížděl ozbrojený konvoj. V jeho čele kráčelo pět válečníků v těžké plátové zbroji. Za nimi šlo pár řad obyčejných vojáků a sloužících nesoucích na nosítkách různé truhlice a zásoby. Všichni vypadali jako by zrovna prošli peklem. Dokazovalo to na mnoha místech proražené brnění, krvácející šrámy na tvářích a roztrhané, derionské standarty vlající ve vzduchu. Někteří z vojáků ještě táhli své zraněné.
Jeden z válečníků na koni se obrátil a pohlédl na vojáky. Sotva klopýtali únavou. Dneškem si prošli mnoha útrapami. Není snadné projít gorskou obrannou linií se ztrátami více než padesáti mužů.
Válečník se obrátil ke svému druhovi vedle jedoucímu na koni.
"Musíme rozbít tábor, muži jsou na pokraji sil."
"Nemůžeme toho moc riskovat," zahleděl se na něho modrýma očima válečník "jsme stále blízko hranic a Gorané nás mohou stále pronásledovat."
"Gorané si zde nic nedovolí, toto je valorské území."
Ostatní válečníci se ohlédli na doprovod vzadu.
"Má pravdu," přidal se k debatě postarší válečník "vyčerpání mužstva by mohlo ohrozit naši misi."
Válečník s modrýma si povzdechl.
"Dobrá, dobrá ať je po vašem," zařval dozadu na doprovod "rozbijeme tábor!"
Mužstvo zajásalo.
Brzy u cesty stál tábor opevněný hromadami navršených truhlic a zásob z nosítek. Uprosřed stály stany vojáků a velitelů.
Nastala noc.
Válečník, jemuž se zželelo doprovodu se zrovna chystal povečeřet ve svém stanu. Sundal z hlavy ocelovou přilbici a postavil ji na vrch stojanu ke zbytku zbroje. Dlouhé, blonďaté vlasy mu sklouzly na ramena. Do stanu vešel zvěd.
"Co mi neseš zvěde?" otočil se válečník "nějaké problémy?"
"Žádné problémy generále," uklonil se zvěd "vesnice je klidná, žádní vojáci ani bandité v okolí. Cesta je bezpečná..."
"To rád slyším," usmál se generál a rukou mu pokynul k odchodu.
"...Ale...našel jsem něco co by vás mohlo zajímat." pokračoval zvěd a podal generálovi jakousi věc zabalenou v kusu hadru.
Generál rozbalil hadr a užasl. Tak tohle by tu tedy nečekal. Upravená kuše s šesti tětivami zdobená rytinami a znakem Řádu Světla.
"Kde..kdes to sakra našel?"
"Ani ne tři sta kroků odsud, na mýtině poblíž jakési jeskyně."
Generál přešel ke své plátové zbroji, nyní již odpočívající na stojanu a připnul si k pasu meč.
"Vezmi mě na to místo!"
Zvěd se znovu uklonil a vyšel ven spolu s generálem do derionského ležení.
Vojáci většinou polehávali znaveni ve svých stanech a nebo jedli a pili u obrovského ohně uprostřed stanů.
Generál lusknul prsty na jednu ze stráží, hlídajících u jeho stanu.
"Vem s sebou deset mužů a drž se za mnou."
Stráž přikývla a křikla na muže u ohně. Ti se postavili a běželi spolu se stráží za generálem, který mezitím zmizel v křoviskách.
Marta polkla. Už pomalu ztrácela cit v nohách i rukou. Viset nad propastí deset minut není sranda.
"Tak už spadni," oblízla se znovu Kerriggan "už mě začínáte oba pěkně nudit."
Odol ležel opodál na zemi a nehýbal se.
Kerriggan občas jen z čiré radosti švihla řemdichem nad výběžkem, kterého se Marta držela.
"Tak už spadni!" smála se.
"Takovou radost ti neudělám!" zaúpěla Marta.
Už se opravdu neudržím! Musím ji nějak vyřídit!...
BUM! Další švih těsně nad Martinou rukou.
"SPADNI! hihihííí!"
Martě začali po tvářích téct slzy. Tohle nikdy neměla dovolit!
Odrazila se a dostala přímou ránu řemdichem do břicha. Dopadla na skálu těsně k okraji propasti. Z hrudí ji tekla rudá krev. Schoulila se do klubíčka a snažila se sedřenýma rukama zastavit krvácení. Nepomáhalo to...
"Tak konečně!" zařvala jí Kerriggan do ucha "už máš konečně dost! hihihíí!"
"JO! UŽ TĚ MÁM KONEČNĚ DOST!" zařvala Marta.
Kerriggan se smíchem zkopla Martu z okraje skály do propasti. Marta se chytila oběma rukama za okraj. Ty kameny ji dlouho neudrží.
Tělem jí projeli desítky šípů. Zažhnulo se jí v očích. Ohlédla se a...zaúpěla. Zakymácela sebou a spadla dolů s jekotem. Dole byl slyšet jen tupý náraz.
Derionský generál utíkal lesem. Za sebou slyšel jen dusání ostatních mužů. Zvěd se mu ztratil před očima v křoví. Husté křoví..na jeho gusta. Zakryl si rucema oči a proskočil křovím. Trny mu poškrábali koženou zbroj a utrhli pár vlasů.
Prošel na druhou stranu. Prudké měsíční světlo ho udeřilo do očí. Mýtina pokrytá rosou zářila v noci jako tisíc malých světlušek. Uprostřed na něj čekal už zvěd.
"Tady to bylo," řekl zvěd "myslím že její majitel leží kolem nás."
Ukázal na kousky orčího těla rozptýlené všude po mýtině.
Generál se shýbl a prstem se dotkl rosy. Rozmnul ji v prstech. To není rosa! To je krev!
Rozhlédl se kolem po kouscích těla. Viseli na nich ještě cáry černé kůže. V některých byli ještě zapíchány šípy.
"Nevypadá to na majitele," zavrtěl hlavou "hledejte dál!"
za ním se ozval výkřik. Generál se otočil a tasil meč. Byla tam jeskyně. Přísahal že by si jí nikdy nevšiml, nebýt toho výkřiku. Byla skoro zdemolována že spíš připomínala kopec.
"7 mužů se mnou!" kývnul na muže "zbytek hlídat tady!"
Vojáci tasili meče a štíty nastavili před sebe.
Generál šel v jejich čele do chodby s mečem namířeným před sebou. Trvalo chvíli než si jeho oči přivykli na tmu v jeskyni. Podíval se pod své nohy. A právě včas.
Přímo pod ním zela do země předem vykopaná jáma a z ní se ozýval jekot a zároveň i smích. Pokynul mužům ať v naprosté tichosti přeskočí jámu a jdou chodbou dál. Sám šel až po nich.
Chodbou bylo těžké jít tiše. Na vytesaných schodech byl rozsypán písek, který slabě skřípal pod botama.
Na konci chodby na něj čekali jeho muži a zděšeně sledovali podívanou. Succuba s řemdichem stála rozkročená před krajem skalního kruhu a hlasitě se smála. Nevěděli co tam dělá, ale vypadalo to, že před ní se drží nad propastí jakýsi člověk. Tvář nebyla vidět. Jenom ruce. Špinavé, kameny rozdrásané a třesoucí se ruce, které se zuby nehty drželi kamenů na okraji. Blízko vchodu ležel jakýsi chlapec. Zjevně nedýchal a nejevil žádné známky života.
"Vyndejte kuše," zašeptal generál "chci vidět také stříbrné šípy."
Šáhl do toulce který měl připevněn na stehně. Byl plný stříbrných šípů.
"Každý jeden," rozdával "a pamatujte! Tiše..."
"JO! UŽ TĚ MÁM KONEČNĚ DOST!" ozvalo se z propasti.
Přikrčení vojáci se rozestoupili podél okrajů propasti. Jeden z nich popadl chlapce do rukou a stáhnul se k východu. Generál mávl rukou.
Stříbrné šípy vystřelili z tětiv a do jednoho se zabodli do Succubina těla i křídel. Ohlédla se a žhnoucíma očima pohlédla generálovi do tváře. Polkl. Ďábelský pohled.
Začala ječet a spadla ze skály dolů. Dolů do tmy.
"T-t-tak se mi to líbí, hoši!" zakoktal "teď svižně vytáhněte toho přeživšího nahoru!"
Zbrojnoši popadli Martu za ruce a vytáhli ji nahoru. Sotva ji ale však pustili, padla na kolena. Oběma rukama si usilovně držela ránu.
"Je raněná!" zakřičel generál "okamžitě ji a toho kluka vemte do tábora!"
Vojáci se okamžitě shlukli kolem těch dvou a odnesli je do tábora.
"Ale švihem!" zařval za nimi.
Naklonil se nad propastí kam spadla succuba. Podivné. To by tady opravdu nečekal.
Poté přešel k druhému východu pokrytém pavučinami a kořeny stromů. Mečem odhrnul pavučiny z jeho okraje.
"Co tu vůbec dělali?" zabrumlal "nevypadá to jako doupě succuby a nejsou tu žádné bedny ani známky pobytu."
Zakroutil hlavou a odešel. Na cestě chodbou přeskočil díru a jeho oči se opět setkali s měsíčním světlem.
"Jáj sakra," promnul si oči "už zase."
Zvěd mu poklepal na rameno.
"Generále! Pane! Je vám něco?"
"Néénéé, v pohodě!" odplivl si generál "jen nemám moc rád změny!"
"Ehm..pane...našli jsme další dvě těla ve křoví. Myslím že je jeden z nich ještě naživu."
"Hmm? Tady musel být teda masakr!" rozhlédl se "a kde jsou sakra muži co jsem tu s váma nechal?"
"Běželi s ostatními do tábora!"
"Jojo jasně," odplivl si znovu generál "ukaž mi ty těla!"
Zvěd popošel s generálem ke kraji mýtiny a odhrnul větve křovisek.
První tělo generálovi nic neříkalo. Asi nějaký nešťastný bandita.
Jenže--- sakra to nemůže být on.
Generál sáhl Valkornovi na krční tepnu. Ještě žije.
"UÁÁÁÁÁ!!!!" zařval generál a začal skákat a dupat po trávě. Rval si vlasy z hlavy a prskal sliny.
"Generále? Pane...je vám něco?" položil generálovi dlaň na rameno zvěd.
"ZE VŠECH TĚCH PROKLATEJCH RYTÍŘŮ CO JSEM V TÝ PITOMÝ BAŽINĚ ZTRATIL!!! ZE VŠECH TĚCH LIDÍ MUSEL PŘEŽÍT ZROVNA ON!!"



KONEC TŘETÍ ŘADY!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Mitchiko Richterová Zuzka Mitchiko Richterová | 17. července 2011 v 16:48 | Reagovat

Teda... Poslední tři věty úžasný... A jinak - máš tam pár moc pěkných slov :D .

2 Valkorn Valkorn | 17. července 2011 v 17:34 | Reagovat

Jaký? :D

3 Zuzka Mitchiko Richterová Zuzka Mitchiko Richterová | 17. července 2011 v 19:34 | Reagovat

[2]: Kašli na to :D

4 Epifairos Epifairos | 17. července 2011 v 19:43 | Reagovat

hhh :-D ...jen nevim, jestli bych byl ochotnej čekat až se všichni rozestavěj a nabijou (až TAK MOC chladnokrevnej asi zas nejsem)...a ten závěr - je sice nejlepší, ale pokud bych to byl vážně já, je možný že bych to řek, ale otázkou zůstává jak moc vážně bych to myslel :-)
A mimochodem...je to "konečně konec", nebo jen "konec třetí řady"?

5 Valkorn Valkorn | 17. července 2011 v 20:35 | Reagovat

[4]: Ticho :D je to můj seriál a v něm seš chladnokrevnej zabiják

6 Zuzka Mitchiko Richterová Zuzka Mitchiko Richterová | 17. července 2011 v 20:44 | Reagovat

Ještě se pohádejte... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama