.

Březen 2009

Soňa má svátek!

28. března 2009 v 20:44 | Zuzka Richterová |  Oslavy a svátky :)
Soňa má svátek a tak bysme jí měli opřát :).

Cesta na lepší místo

28. března 2009 v 15:03 | Zuzka Richterová |  Povídky
Kapky dopadali na chladnoucí tělo. Ležela v krvi a kus od ní ležel on. Květy sakur už opadávali. Na jejich těla padali jejich okvětní lístky. Z posledních sil se k ní připlazil a sevřeli se v obětí. Z dáli k nim slabě doléhal žalospěv za mrtvé druhy, kteří bojovali až dokonce, z místa, kde uhořela jejich dcera, kde přišli o přátele.... Měsíc na obloze se skláněl ke konci své cesty a víchod již nabíral měkce zelenou barvu. Z jejích rtů se v okamžiku prvního paprsku vytratil poslední život. Svítání je od sebe rozdělilo, to však nemohlo trvat věčně. Sevřěl ji pevněji a z očí mu kanuli slzy, jedna za druhou. Pomalu ji pouštěl, když z něj vyprchával život, jako zní.
"jdu za tebou..." To byla poslední slova, slova vyřčena šeptem umírajícího. Vydal se za ní. Tam jinde na ně čekala malá dcera, které nebylo dopřáno žít. Odešla a oni za ní...

Krvavá plyš

26. března 2009 v 20:10 | PajinQua |  Povídky



Můj první horor….. spíš smutný… takže ať se líbí ….



Krvavá plyš








Dobrý den, dovolte, abych se představila. Jmenuji se….počkat, jak se vlastně jmenuji.


Jmenuji se vůbec nějak? Jestli jsem jmenovala, nepamatuji si to.


Můj příběh je smutný…


Oni si mysleli, že nejsem normální, že jsem blázen. Alespoň tak mi to připadalo.


Jestli to hráli tak moc přesvědčivě.Ti lidé v bílých pláštích byli na mě zlí.


Furt se na mě dívali skrz sklo do pokoje jako bych byla nějaký odpad.


Posílali za mnou mladé dívky, sestřičky jim říkali. Staraly se o blaho pacientů a pomáhali jim.


Tahaly mě po neznámých místnostech, pořád dokola. Prý vyšetření. Musela jsem chodit za nějakým bílým závěsem. Nebyla jsem vidět. Říkali mi, že je to jen proto, abych neděsila ostatní pacienty. Tak říkali těm ostatním lidem v nemocnici.


Bylo mi jen deset let. Neměla jsem žádné dětství. To oni mi ho vzali.


Viděla jsem stále jen bílé pláště a stále ty samé zdi. Ráda jsem si povídala s panenkami, s hračkami. Asi tím, že jsem neměla kamarády. Dávala jsem jim jména a prohlašovala, že jsou živí. To dělala ta samota.


Každý se na mě dívat přes prsty, jako bych byla něco jiného. To ale nebyla pravda.


Jenom jeden mě měl rád takovou jaká jsem. Můj jediný přítel, nejlepší kamarád. Byl se mnou stále. Celou tu dlouhou dobu v nemocnici. Trpěl se mnou. Vždy, když mě něco bolelo či trápilo. Byl malý, vypelichaný. Byl to medvídek.


Obyčejný medvídek z plyše.


Patřil na pokoj pro radost nemocným dětem. Třeba jako jsem já…


Mohla jsem se mu svěřovat nebo mu vyprávět. Trpělivě mi naslouchal.


Věděla jsem, že to na mě nikomu nepoví. Věřila jsem, že je živý.


Začala jsem mu říkat Béďa.


Ráno, druhý den, mi bylo moc špatně. Přitížilo se mi. Zazvonila jsem na zvoneček, který visel nad mou postýlkou. Přivolával sestřičky. Ale místo sestřičky přišel ten pán v bílém plášti. Hrozně jsem se ho bála. Něco mi vsunul do ruky. Zabolelo to. Jehla. Začala mi do žíly vtékat nějaká tekutina. Po chvíli jsem byla ospalejší a ospalejší. Potom jsem viděla už jen obrysy. Pak už jen tmu. Usnula jsem. Nic se mi nezdálo. Byl to jen spánek bolesti….


Když jsem se vzbudila, měla jsem na sobě podivné hadičky. Na hrudníku přilepené přísavky. Zase mě pozorovali přes tu skleněnou stěnu do mého pokojíku.


Vedle mé postele stála židle. Na ní seděl Béďa. Jeho lesklá černá očka se na mě dívala. I když byla jen z knoflíků.


"On mě hlídá!" pomyslela jsem si.




Alespoň někomu na mě záleží. Moje maminka mě prý opustila. To říkali ti lidé v bílých pláštích. Šuškaly si o tom i sestřičky. Já tomu ale nikdy neuvěřím.



Včera mi pán v bílém odlepil přísavky z krku. Konečně jsem mohla lépe dýchat. Ale hadičku v ruce mi nechal. Bolelo to, ale nebrečela jsem.


Chtěla jsem jí pryč, ale pán v bílém plášti mi řekl, ať zavřu pusu a spím. Vzala jsem Béďu k sobě do postele. Řekla jsem mu o svém trápení. O mé bolesti.


On mě krásně poslouchal a tulil se ke mně.


"Ten pán mi pořád ubližuje, Béďo. Chci, aby zmizel!"


Neuvědomovala jsem si co říkám. Stejně je jen vycpaný…





"Konečně spí. Nechci, aby věděla, že jsem to opravdu udělal. Ale ona je tak nevinná. Tohle je to nejmenší, co pro ni mohu udělat.


Žádné dítě mě nechtělo, protože jsem prý opelichaný a starý, ale ona mě má ráda takového jaký jsem. Jako já jí.


Uličky nemocné jsou v noci tak temné. Štěstí, že jsem plyšový - nic necítím.


Pán v bílém plášti má ordinaci až na konci chodby. Dnes má hodně práce, proto se tu zdržuje tak dlouho. Mám ho prokouklého.


Ten skalpel, co držím ve své pacičce se krásně leskne. Už teď si představuji, co s ním udělám. Potom bude mít už holčička pokoj…


Kráčel jsem až na konec temné chodby. Šel jsem kolem ostatních pokojů. V nich spalo mnoho jiných dětí. Odlišných od mojí holčičky. Některé z nich se ze spaní budily. Nikdo si jich nevšímal.


Stojím před dveřmi ordinace. Je tam pán v bílém plášti. Nedosáhnu na kliku. Napadla mě jiná taktika. Svou huňatou tlapičkou zaťukám na dveře ordinace.


Ještě se musím přesvědčit, jestli je pán v bílém vůbec uvnitř. Naštěstí se tam svítí. Zaťukal jsem.


Slyším, jak svými těžkými kroky přichází ke dveřím. Otevřel.


Vysápal jsem se mu po plášti. Chtěl mě sundat, ale mé drápky se mu zaryly do kůže. Můj lesklý skalpel se zakousl do jeho krku. Všude tryskala rudá tekutina. Byly od ní obarvené celé zdi. Byl to tak krásný pocit, vidět, jak se svírá v křečích na zemi. Sledoval jsem ho a usmíval jsem se na něj.


Ale on se nechtěl vzdát tak rychle. Tak jsem si na něj stoupl, vyskočil jsem a vší silou jsem mu skalpel zapíchl do břicha.Tak už konečně umírá….


….Už je mrtvý. Vylezl jsem si na stůl a opřel se o stěnu. Nasadil jsem roztomilý výraz a čekal.


Do ordinace vběhla jakási sestřička. Strašně zakřičela a vzbudila děti. Plakaly.


Seděl jsem nehybně na stole a díval se na ten shon kolem. Najednou mě nějaká ze sestřiček vzala do rukou a někam mě nesla. Měl jsem na sobě kapky krve. Šla mě tedy umýt. Když jsem uschl, odnesla mě k mojí holčičce. Měla uplakané oči. Řekla, že mi musí něco povědět. Já se jen smál a ona si mě uložila do postele.


Ještě se mě zeptala, proč tam na chodbě všichni křičeli. Já se jen smál a mlčel. Prozradila mi, že je smutná. Bolelo mě při tom u srdce. I když žádné nemám. Leda tak plyšové. Ale ona i plyšové srdce dokázala oživit. Blonďatá sestřička na ni prý křičela jen proto, že se chtěla napít. Taková zlá sestřička přece nemůže pracovat v nemocnici s dětmi. Nemůže už žít.


Tu noc, když holčička usnula byl můj skalpel znovu plně používán. Tahle sestřička se ale chtěla ubránit. Máchala rukama hlava nehlava. Natrhla mi pacičku, ale to nevadí. Měl jsem ještě druhou, ta mi stačila. Skalpel se hezky sklouznul po jejím hrdle. Její bílá uniforma se rázem přebarvila na rudou. Tak moc krev stříkala. Zase mě našli u oběti. Ani jim to nepřišlo zvláštní. Jsou tak hloupí. Odnesli mě zpátky na pokoj. K holčičce. Přitížilo se jí. Ležela bezvládně na lůžku a koukala se na mě. Lehkým pohybem ruky naznačila pozdrav. Usmál jsem se. Byla u ní jedna černovlasá žena v bílém plášti. Tišila ji, že to bude dobré, ale holčička tomu nevěřila. Když odešla, přitulil jsem se k mojí holčičce. Tekly jí slzičky. Pak řekla:


"Béďo, jsi můj nejlepší kamarád. A vždycky budeš. Já umřu…Zůstaň tu se mnou, do konce. Prosím.


Nic jsem neříkal. Jen zesmutněl. Pohladil jsem jí. Slyšel jsem sestřičky, jak si povídají, že holčička to asi nezvládne.


Koukal jsem na bedýnku, která vedla k holčičce. Běhala na ní čára a různě se zakřivovala a pípala. Naposledy se usmála a já jí úsměv oplatil.


"Ahoj, kamarádko…" řekl jsem naposled a holčička zavřela oči. Usnula.


Čára na bedýnce byla už jen rovná.


Ráno mě našli ležet, ležet zase u oběti…

Můj první skupinový čet s někým ze třídy:)

24. března 2009 v 11:44 | Zuzka Richterová (psali všichni kdo byli zrovna na icq) |  Jen tak, aneb všechno možné:)
Je to trochu zmatený ale všichni jsmeseu toho lámali smíchy, třeba když jsme s dohadovali o tom, co vyroste z těch desítek jablek a pomerančů co se klukům povedlo letos zničit o zdi, hodit za tabuli a tak podobně... :)

1.díl Osada hakie- Nový život začíná!

24. března 2009 v 11:12 | Zuzka Richterová |  Osada Hakie
V osadě končilo jaro a políčka byla zoraná. Uběhlo již několik let, co si šamanka Bílá Orlice vzala milého a přívětivého náčelníka Bílého Lva, ani jednou toho však nelitovala a dokonce už měli tři děti, Bílý Lev zatím věděl jen o dvou... Mladému bratru náčelníka již bylo dvacet let, jmenoval se Bystrý Jestřáb a také již měl ženu a ta mu čekala dítě. Zimu bezestřechy přežili jen díky pomoci ostatních a Kuhníny vyhnali pryč, protože tonebyl jediný pokus o vypálení vesnice, a to nejen Hakie. Po těchto letech se již vesnice vzpamatovala a Kuhníni se již neukázalai. Vevesnici se usadil jakýsi starý muž, říkal si drujd a neměl Bílou Orlici ani trochu vlásce a Bílému Lvu našeptával že práce, kterou Bílá Orlice dělá je hodná starých drujdů a že by ji měl vyhnat z vesnice. Hakiané neměli tohoto muže ani za mák rádi a proto musel opustit ostrov, neb se jeho pověst roznesla do dálky a obchodníci z Číny odvezli tuto zěst do celého světa.
"Sýkorko! Šedý Vlku! okamžitě toho nechte a pojďte domů!" Volala Bílá Orlice ve dveřích chovala teprve několika dení holčičku. Bílý lev ještě nevěděl že se dívka narodila, protože několik dní před porodem své ženy musel odjet. Dvě malé děti se rozeběhli k matce aby jí pomohli s přípravou jídla a když se vrátili po jídle ven, zrovna přijížděl jejich otec, Bílý Lev.
"Tati! Máme sestřičku! a je malá, to bys ani nevěřil!" volal už z dálky chlapec a dívka běžela naproti vozu. Jak náčelník slyšel že jeho žena porodila, seskočil z pomalu jedoucího vozu a rozeběhl se k ní.

Radkův svátek

21. března 2009 v 20:04 | Soňa |  Oslavy a svátky :)
Dneska jsem si všimla, že má Radek svátek, tak jsem si řekla - Proč mu nepopřát? V souvislosti s tím, jsme se se Zuzkou domluvily, že když budete mít někdo svátek nebo narozeniny tak vlastně uspořádáme jakousi internetovou oslavu na kterou jsou všichni zváni :-) Takže napište do komentů hlavně narozky... (svátek se dá najít v kalendáři, ale jestli nám chcete ušetřit práci... :-D) A nyní k samotnému blahopřání:

Oznámil mi kalendář a to není žádný lhář, dneska se tvůj svátek slaví já ti přeju hodně zdraví. Štěstí v lásce, učení, ať se ti vše vyplní, nikdy si moc nevybírej, cigaret si nevšímej, na víno se jenom dívej a to vše když budeš činit, každému se budeš líbit!!!

Tak ještě jednou: vše nejlepší. Teď můžete poblahopřát Radkovi i ostatní :-D


Jak jsi mohl...

20. března 2009 v 20:35 | Soňa |  Jen tak, aneb všechno možné:)
Takže tohle je můj první článek tady na osadě a já doufám, že se bude líbit :-) Včera jsem se trochu "courala" po netu a našla sem smutnej, ale zato pěknej příběh na téhle adrese: www.angl.blog.cz a zkopírovala jsem ho sem, protože se mi strašně líbí...

Pravidla pro blogmastery

20. března 2009 v 18:08 | Zuzka Richterová |  Pro blogmastery
Tak jo... Přibívá nás, takže potřebujem nějaký řád.

3. spolumajtelka

20. března 2009 v 17:55 | Zuzka Richterová |  Blog
Tak jo... Hrát si na schovávanou nemá cenu, včera jsem tu byla ale článek je v rozepsanách, Soňa taky neni často aktivní, Evě nejde net, tak jsem se rozhodla přijmout novou blogmasterku, takže jsem tento post nabídla Pavlíně Šubíkové, mojí další kamarádce ze třídy. Pája píše hlavně horory (alespoň z toho co vím:)), zapojí se však se mnou a se Soňou do příběhu Válka klanů. Pája je stará asi jako my všechny (když pominu fakt že jsem z nich nejmladší XD) a doufám že se jí zde bude líbit...

Takže hodně štěstí a úspěchů:).

!!!!PROTESTUJI!!!!

10. března 2009 v 13:46 | Zuzka Richterová |  Jen tak, aneb všechno možné:)
My, co sledujeme anime už nějaký ten rok, vzpomínáme na krásné časy, kdy Japanistika a všechno kolem bylo soukromou, až skoro intimní záležitostí. Naše koníčky nám přece jen tak někdo ukradnout nemůže. Ale přecijenom něco nám může ničit tu originalitu a to všechno, pro co je tak milujeme.

KOMERCIONALIZACE!!

Ta byla, je a bude! Vzpomínáte na starého dobrého Pokémona? Stalo se z toho komerční monstrum. A tam teď spěje celá Japanistika i s Narutem a Anime. Dalším případem odporného zkomerčnění je totiž Naruto. A kdo za tím stojí? CHIPICAO!!


Jistě ten, kdo se dívá na Novu, nemohl prošvihnout nové reklamy na Chipicao, kde je Naruto hlavním tématem. Vymysleli si i nové hry, album a samolepky, které mají zvýšit prodejnost této značky.

A já bych se ráda zeptala, co mají sušenky v ČR společného s Narutem? Kdyby aspoň v Japonsku! Ale v Česku? Proč to sem tahají? Proč to dělají?

Pokud také nesouhlasíte s Komercionalizací našich koníčků a zájmů, dejte si tento článek i na svůj blog...



Válka klanů- 1. díl

7. března 2009 v 22:28 | Zuzka Richterová a Soňa Kremeňová |  Válka klanů - Dark blood
1. díl

2. spolumajtelka

4. března 2009 v 17:59 | Zuzka Richterová |  Blog
Druhá spolumajtelka blogu je Eva Kuhnová, která má blog: kuhnova12.blog.cz . Je pravda žeby mohla začít používat rubriky:)... Je to moje kamarádka a podepisovat se bude nejspíš jako Sayuri, což je její anime jméno. No a já se jdu učit, takže hodně štěstí Evo... Pardon, Sayuri :).

1. spolumajtelka

4. března 2009 v 17:54 | Zuzka Richterová |  Blog
Ahoj lidi. Jak jste již nejspíš pochopili, máme tu novou spolumajtelku. Jmenuje se Soňa, je to moje nelepší kamarádka, má blog naruto-journey.blog.cz a tak trochu mi tady bude pomáhat. Je to velká narutofilka a společně sní píšu povídku válka klanů, která se zde objeví během zítřka.
Takže přeju hodně štěstí Soňo.