.

Listopad 2008

Ticho před bouří- 1. díl

29. listopadu 2008 v 20:57 | Zuzka Richterová
Chodbami paláce se rozléhali kroky. Byli to vojáci, chystající se do války. Kromně nich tu pobíhali i rytíři. Králova osobní stráž. Jeden z nich byl ale jiný... Byl to...
Co to tu vlastně vykládám? Nebyl... Byla to Eriane, neteř vrchního generála královích vojsk. Jako jediná měla brnění se znakem bílého stromu, který ve tmě zářil, až z něj zrak přecházel...
Eriane bylo sotva patnáct let, ale už měla plnou důvěru krále a královny.
Pokud neměla brnění, nosila rozpuštěné vlasi až na záda. Zlaté, vlnité a hedvábné. Ale dost už bylo povídání o kráse jednoho rytíře. Všech třicet osm rytířů mělo své kouzlo. Když doprovázeli krále, vláli za nimi rudé pláště. Bylo to třicet osm Bunqerských rytířů...
" Veličenstvo," Zavolala Eriane, která od svého poštovního holuba (no, měla jich aspoň padesát) dostala čerstvou zprávu z Mosanie. Prošla otevřenými dveřmi do místnosti, kde se konaly hostiny, a která teď byla téměř prázdná. "Vaše veličenstvo! Mosanie byla dobita!"
"Přesně jak jsme předpovídali..." řekl král a rozmáčknul svou železnou rukavicí šachovou figurku. Věž... V Mosanii byla ta největší a nejvyšší věž na kontinentu. Stejně jako přišli o věž, přišli i o jiná místa. Do místnosti poseté barevnými koberci vešel mladík v šedém brnění.
"Otče," pravil svým krásným hlasem" Obsadili Daniku." Král se málem zhroutil... Danika bylo jedno z největších měst v Bunqeru... Královna se rozplakala... Eriane věděla kdo je tento švarný mladík. " Arieli," řekla opatrně. Mladý muž se kní otočil. "Mosanie byla taky dobita." Mladík se zděsil. Zrovinka tam se narodil.
"Prosím, odejdětě." Poprosila je královna, která se zmohla na slovo. Pardon, větu...

Ticho před bouří- úvod

29. listopadu 2008 v 18:16 | Zuzka Richterová
Tohle je příběh mladé rytířka z řádu Světla. Jmenuje se Eriane a je to nejmladší a navíc jediná rytířka tohoto řádu. A teď, teď je tu její příběh...

O zradě a lásce

27. listopadu 2008 v 19:44 | Zuzka Richterová
Tento příběh se nestal před tisíci lety. Je to prostě příběh...
...Příběh dívky, která si myslela že se zamilovala...
Žila dívka... Byla to dívka, která se zamilovala... Ale- ne do člověka jako do kentaura. Jeho jméno neznala. Každý večer se u ní objevil a hladil jí vlasy a usmíval se na ni. Nikdy nepromluvili, jen se dívali do očí. Její oči byly hnědé, jako kůra stromů, jeho pohled se však podobal studnám, průzračná modř, a hloubka z jaké se na vás díval... Jednoho večera se však něco stalo- on se neoběvil, jen na polštáři našla dívka vzkaz, že se s ní nemůže vídat... Dívka nemohla usnout a druhý den vyběhla na louku. Na louku, na níž ležel sníh , a který se brzy zbarvil do ruda. Na dívčino tělo dopadal sníh. A tělo bledlo, bledlo až nakonec leželo bílé tělo v rudém sněhovém poli. V tom okamžiku kdy vyprchal z dívčiných rtů poslední život, zjevil se u ní on, který příčinou jejího trápení byl a když viděl jak jí jeho zpráva ublížila, neunesl to. Druhý den našli lidé jen dvě bledá těla,která ležela v obětí. Ani jeden v sobě nemělani kousíček života, který by bylo možno probudit. Jen občas, když v tom místě pohlédnete do lesů, na kmeny stromů, stromů které se šplhají co nejvíše k nebi, aby dosáhli až k mrakům, uvidíte na jejich hnědé kůře něco jako...
...oči. a když je mlha, mlha, nebo mračna která objímají ony stromy, můžete zahlédnout i něco, co se podobá očím...
...očím, modrým jako studny. Tak průzračným a hlubokým...
Vždyť oni se vlastně nikdy neodloučili. Dokud budou stomi a dokud bude mlha nebo mraky, budou spolu. Navždy.


Když tenhle příběh nacházím po několika měsících, teprve mi dochází, jak se mi nepovedl...
(12.7.009)

1. díl-Jak to všechno začalo, aneb prví cesta Stínů

25. listopadu 2008 v 16:05 | Zuzka Richterová
Jmenuji se Yanuki Senha. Je mi 5 let a žiju v Japonsku. Přesně před dvěmi lety se stal v mém životě zásadní zvrat, který mě změní na vždy. Chtěli byste vědět co se stalo? Bylo slunné léto a já, moje máma a můj táta jsme jeli vlakem někam moc, moc daleko...

... Vlak zahvízdal, zastavil a otevřeli se dveře.
"Jupí!" Vykřikla jsem a hnala jsem se z vlaku. Rodiče šli v klidu za mnou, ale bylo na nich něco podivného. Něco jako smutek a stesk. Já jsem si toho nevšímala. Viděla jsem okolo sebe přírodu, hory, lesy, louky. Byl to ten nejlepší výlet na světě dokud jsme nedorazili do jedné vesnice ve které se můj život zásadně změnil...
"Mamí! Tatí! Podívejte na ty kytičky kolem!" Volala jsem a běhala jsem po okolí a čuchala si šťastně ke každé kytce, na kterou jsem narazila. Bylo to něco jiného než ulice velkoměsta ve kterém jsem doposud žila. Mojí mamince začali téct slzy. V té chvíli jsem to ještě nechápala, ale po nějaké době to pochopíte sami. Stejně jako já...

Při této vzpomínce mi začali téct slzy...

Z nejkrásnější chatky v té vesnici vyšla jakási žena, která šla...
...rovnou k nám?
" Vše je připraveno." řekla mím rodičům. Máma se schoulila co nejblíž k tátovi a rozplakala se. "Připádá mi jako bychom ji zrazovali..." Vzlikala.
"Nebojte se," řekla ta neznámá žena a usmála se na mě" tady se bude mít dobře. Teď teprve mi to došlo! Rodiče mě tu chtějí nechat! Podívala jsem se na tátu a v očích se mi leskly slzy. Táta smutně přikývl. Potom mi to visvětlil.
" Tohle je bojová vesnice jménem Vesnice Stínu a mi jsme si s maminkou říkali, " odmlčel se a do očí se mu hrnuli slzy" že by tě tu měli vychovat. Je tu příroda, děti tvého věku..." Teď už to nevidržel a rozplakal se. Rodiče se se mnou rozloučili a odcházeli pryč. Naposledy se po mě otočili a pak odešli na dobro pryč. Jen před odchodem mi otec slíbil že odedneška za dvanáct let se setkáme. Já jsem stála a dívala jsem se za nimi ještě dlouho po tom co odešli. Potom jsem si sedla do prachu na cestě, dala jsem si kolena k bradě a rozbrečela jsem se. Po chvíli ke mě přišla ta žena.
"Já jsem pándou* této vesnice," řekla" Ty jsi Hayuko, viď?
Já jsem mlčky přikívla. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že mě tu rodiče nechali!
"Pojď se mnou, ukážu ti kde budeš bydlet. A nebreč, nejsi sama koho tu rodiče nechali."řekla ta žena a povzbudivě se na mě usmála.



* ať mi tu nikdo netvrdí že je to panda! XD S bráškou jsme vymysleli že pándou bude něco jako starostka čang starosta:)



***********




Teď tu jsem tedy dva roky, na rodiče si moc nevzpomínám, ale snažím se aby ze mě byl dobrý Stín. To co jsem vám před chvílí vyprávěla, tomu se říká cesta stínů. Abyste pochopili kdo jsou Stíni a potom i Uragáni, tak vám to vysvětlím.
- Stíni jsou specijálně vycvičené bojovnice k rychlému, tichému a nepostřehnutelnému zabití nepřítele.

- Uragáni jsou chlapci k boji z blízka.
Obě tyto skupiny spojuje jen pár věcí.
1) Oba druhy bojovníků se učí už od tří let.
2) Jsou vychováváni v izolovaných vesnicích ve kterých se krom boje učí různé další věci. Fyzická síla je vám na nic pokud není v rovnováze se sílou duševní.

!Změna!

25. listopadu 2008 v 14:14 | Zuzka Richterová
Ahoj lidi. Jak jsem již psala do komentu u předchozího článku, Hayuko Chi se trochu změní... Jak? to se dozvíte později :). Jo a bude se to jmenovat Stín.

Neaktivita

22. listopadu 2008 v 19:59 | Zuzka Richterová
Achjo...! Zase se musim omlouvat za to že tu nic nepřibylo... Když mě už to věčný omlouvání nebaví... Nojo, no.
Tak to zkusim znova...
Ahoj lidi, moc se omlouvám za několika denní neaktivitu, ale asi dva dny se mi sem nechtělo nic dávat, a potom jsem jela k babičce:).

Víte co?

18. listopadu 2008 v 16:33 | Zuzka Richterová
Víte co? Žádný příběh nepozastavím. Prostě bo budu psát jak mě napadne:)

Království ticha

15. listopadu 2008 v 17:19 | Zuzka Richterová
V daleké zemi žil vladař. Ale nebyl to obyčejný vladař. Nesnesl lidský hlas a tak jednoho dne přikázal že kdo promluví, toho popraví. O té doby bylo v zámku ticho. Dokonce i děti byli trestány když promluvili. A tak zámek žil mnoho, mnoho let. Žil v nekonečném tichu. Ptáci v něm nezpívali, psi neštěkali a ani kočky nemňoukali. Až po mnoha letech se do zámku dostal jakýsi mladý chlapec, který...
...promluvil. Král nakázal aby ho nechali popravit. Lidé se začali bouřit a král se jich zeptal "je tu někdo, kdo by mi chtěl snad něco udělat?!" Ale... nikdo se neozval. Král spokojen ulehl a usnul. Kolem půlnoci k jeho loži přistoupil starý voják a... krále zabil...
Říkáte si "Mohl to alespoň říct." Ale nemohl. Král přece nakázal všem mlčet. :-)

Čarodějnice

15. listopadu 2008 v 10:49 | Zuzka Richterová
Byla noc. Temná, a větrná. Měsíc byl v úplňku a vesnici sužovla bouře. Za vesnicí bylo slyšet kvílení meluzíny, které připomínalo smích čarodějnic. Vesničani se rozhodli. Museli zasáhnout, než je stihne kletba! Kletba, která kdysi sužovala lid této země a od které je oprostila statečná dívka, o jejíž pravnučce se říkalo že má temná kouzla pod palcem. A že ta jednou přivolá kletbu. Lidí se stranila a žila sama v temném lese. V kotlíku se cosi vařilo a okny, dokořán otevřenými se dovnitř dostával ledový vítr. Ale... ...Ona tam nebyla... Byla na louce. Na louce byčované vychrem a kapkami vody, které se snášeli z oblohy, a dopadali do obrovských kalužích. A ona se smála. Smála se lidem, kteří ji chtěli zničit. Potom se vrátila domů a povzdechla si... Měla by ty okna opravit, pořád se otevírali. Hrnec přetekl. Oheň zasičel a za stromi se oběvili vesničani. Věděla onich. Oni věděli o ní. Otočila se od oken a nabrala si z hrnce slepičí polévku. Ze skříně si vytáhla chleba a začala jíst. Když v tom, vtom se rozlétli dveře a dovnitř vpadli drábové, kteří tu krásnou dívku chytli a odvedli. Za dva dny se okolo šibenice utvořil hlouček vesničanů a neviná dívka...

Osada hakie- Oheň a Zrada!

15. listopadu 2008 v 10:21 | Zuzka Richterová
"Konečně! Za týden se vezmeme," řekl Bílý Lev " chápeš to Bílá Orlice?" Svět se točil. Točil se pod nohama dvou mladých lidí, kteří k sobě chovali takovou lásku, která předčila zlobu, strach i nenávist. Stáli na louce, na které se viděli poprvé. Bílá Orlice nebyla z osady Hakie. Byla to dcera šamanky Murmiliánů. Jako téměř dospělá musela vesnici opustit. Tak to bylo psáno. A právě na této louce, na louce pokryté květinami, obklopené lesi, právě tam se prvně viděli. On nevěděl kdo je ona, ona nevěděla kdo je on. A přece se něco stalo. Slunce je ozářilo měkým světlem, a vítr, do té chvíle ledoví se proměnil ve vlahý, letní vánek. Květiny tu teď nebyli, protože tudy prošlo stádo bizonů. A přece to bylo místo, místo kde byli ty nejůžesnější dny života. Bílá Orlice se přitiskla k Bílému Lvu a společně sledovali frmol na polích. Dali se do kroku. Nemohli nechat ostatní pracovat, zatím co oni by jentak stáli a sledovali je. " Bílá Orlice se pousmála a pomohla Berušce poodnést pitel s obylím. Ale nebylo to obilí, jaké známe dnes. Klas byl mnohem menší, mnohem méně semen v něm bylo.
"Slyšiš to Bílá Orlice?" zeptala se Beruška.
" Ano..." zní to jako dusot kopyt..." V tom přiběhl jeden chlapec, který právě před chvílí vezl na voze obilí do vesnice. "Bílá Orlice! Bílí Lve! Kuhníni vypalují vesnici! Celou! Hoří od základů po střechy!"
To už se hnali muži s vědry a koženými vaky plnými vody. " Náčelníku! Osada je v plamenech!" Bílý Lev ztuhnul. "C- Co to povídáte?"
"Jen se ohlédni." řekl ten chlapec. Byl to bratr Bílého Lva. Bylo mu 13. Bílý Lev se otočil a div se nezkácel k zemi. Kuhníni objížděli vesnici a podpalovali tam slaměné střechy! " To už neuhasíme..." řekl Bílý Lev a snažil se zamaskovat slzi. Slzi, které se drali ven z očí, jež viděli rodný dům v plamenech, jež věděli že brzy bude sněžit a brzy zemře hodně lidí zimou. Ale coé bylo nejhorší, mohli zato ti, kterým pomohli. Bílá Orlice padla na kolena. Proč se to jenstalo?

Blbá nálada

13. listopadu 2008 v 19:52 | Zuzka Richterová
Znáte ten pocit, kdy vás nic nebaví, kdy se nic nedaří a kdy byste nejrači zalezli pod peřinu a brečeli? Já ano. A vy určitě taky. Je to špatná nálada, smutek a zaklamání. Všechno dohromady...
Nevím proč tohle vlastně píšu... Asi proto, že jsem nestihla ráno poradu týmu( o tý se mi samozřejmě nic nedoneslo...) potom nám skonšilo vyučování a já vypadla ze školi zapoměla jsem na kroužek, potom sem šla na maila, a očekávala mail od jisté osobi, kterou miluju, ale nebyl tam. Ani nevim, jestli vás to vlastně zajmá, ale já nevim, co napsat. Jediný co vim, že jestli nebudu psát, tak budu mít ještě horší náladu... Achjo... Spolužačky mě ve škole bijou, na blogu mi píšou hajzlici jako Pergl že jsem ubulená... Má to vlastně smisl? Jestli máte mizernou náladu jako já, amáte nějaké zvíře, tak ho nachvíli vytáhněte z klece, a hrajte si s nim. Třeba já si teď hraju se svou potkaní slečnou Amálkou. A je mi jedno, jestli jsem měla ještě před minutou špatnou náladu. Moje Málka mě nikdy nezklame... :).

Omlouvám se

13. listopadu 2008 v 17:16 | Zuzka Richterová
Omlouvám se za neaktivitu, měla jsem pro ni své důvody. Dnes nemám náladu psát příběh, a proto sem dávám anketu. Je to anketa o tom, který příběh mám pozastavit.l Proč? Protože zkuste si psát tolik příběhů časově rovnoměrně. Příběh, který bude mít nejvíc bodů, bude dočasně pozastaven. Jinak, Tiho smažu. protože to psal Patrik a ten odešel a tudíž nemám nové díli. Je tu tedy zbytečně. Možná tu dnes ještě něco přibyde, ale nevim. Děkuji za pochopení, Zuzka.

Fotosoutěž- Moje hradba, můj svět 2

5. listopadu 2008 v 18:23 | Zuzka Richterová
Minulou fotosoutěž se nikdo nepřihlásil, ale teď sem občas zajde pár dalších lidí, i když za dnešek tu mám zatím jen jednu návštěvu a to od sebe:-(, tak sem tu fotosoutěž dám znovu:-)



1. fotosoutěž tohoto blogu se zaměří na téma: Mojehradba, můj svět. Na fotografii může být cokoliv co ve vás vyvolává pocet ževás to chrání před zlem, lidmi...
Př: hory, lesy...
Nebo taky to copovažujete za váš svět. Rozkvetlá louka, sluný les, nebo malý, krásný kopeček a mnoho jiných věcí.
Pravidla: fotografie musí být focena vámi!
V emailu musí být jako předmět název této fotosoutěže.
K fotografii by měl být i text o tom místě. Né jako to co se tam nachází, ale vypravování. Nemusí tam být, ale hodnotí se!
A nechci aby mi tam poslali nějací experti fotku, kterou bude pokrývat jediný kus OPRAVDOVÝCH hradeb!
Jinak nic.
Foto posílejte na adresu: eleonorazbunqeru@atlas.cz
Hodně štěstí při focení ;-)

Díl 1.- Temní piráti

5. listopadu 2008 v 18:11 | Zuzka Richterová
12.9.1654
Lodní kronikář napsal:
Byl temný večer, a na obzoru se začala rýsovat nepřátelská flotila. Smrt, krásná jako růže a chladná jako led stála na přídi a otáčela kormidlem. Bili Moutain tam byl také. Měl jen jedno oko a pokřivenou tvář. Sledoval flotilu svím dalekohledem. Z ničehonic vzkřl, tak že se probrala všechna posádka a dokonce i krysy se seřadili vedle pirátů, mezi kterými jsem stál i já. Brzi nás čeká velký boj! řekl aniž by dal dalekohled od oka. Muži si vyzáhli své šavle a meče, na kterých byla ještě od minula spousta zaschlé krve. Začali si ládovat svá pistole, muškety a jiné zbraně. Ve tváři se jim zrcadlil odlesk duše. Chtivost po krvi, a po bohatství. Nic víc si nepřáli. Nepřátele nás ještě nezpozorovali, ikdyž jsme se k nim blížili ohromnou rychlostí. Obklopila nás mlha. Neprostupná, temná mlha. Nikdo však nedala najevo strach. Narozdíl od nás, zjizvených, po krvi lačných tvorů byla smrt krásná, bez jediné jizvy. Měla zvláštní schopnost a to takovou že dokázala udržet sama sebe mladou a krásnou. Jak jseme jí záviděli. Když vstoupíme na pevninu, všichni se nás bojí, všichni nás poznají. Mezitím jsme napadli nepřátele. Byl to lehký boj, byla to jen obchodní loď. Převážela rum do indie. To jseme si teda pochutnali ten den. Jen Smrt byla neklidná. Věděla, že osud těch, co měli zemřít se naplnil, ale taky věděla, že se naplní i osud náš, ostatních. Loď byla zalita krví, krví neviných. Nikomu to nevadilo, jen ona, ona tak ledová a krásná věděla, že jednou, jednou vezme někdo i mě, a ostatní z posátky. Jen ona potom zůstane. Pořád bude krásná, mladá a nedotknutelná, ale bude tu sama.

10. díl- Rada náčelníků

3. listopadu 2008 v 19:27 | Zuzka Richterová
"Po noci, ve které se nespalo, ale seznamovali se kmeny nastalo rušné ráno. Už v noci poslal Bílý Lev posli do vesnice Murmiliánů, pro náčelníka Víta a pro náčelníka Mišižaba Velikého z vesnice Kirtiolů . Konala se rada, ve které se jednalo o to jakou půdu, a kde dát Kuhnínům.
"Navrhuji dát jim část řeky, která pramení do moře. Chci předcházet tomu, že nám tu přiotráví vodu!" řekl Mišižab Veliký.
" Ano, než je lépe poznáme..." řekli ostatní náčelníci téměř sborově.

Mezi tím, mimo náčelníkovu chýši...
" Že mě nechytíš!" Volal jakýsi chlapec z kmene Kuhnínů.
"Ale jo!" Křikla na něj Beruška a rozeběhla se k němu.
Opodál se bavila Bílá Orlice s Evou. Jinde se zase pár lovců snažilo vyměnit kopí, luky a jiné zbraně potřebné k lovu s Kuhníny. Jinde ženy vařili na uvítanou a vyměňovali s ženami onoho jiného kmenu koření a kuchařské znalosti. Konečně vyšli náčelníci. Všichni na ně vrhli pohled plný očekávání, naděje a strachu. Nevěděli co se stane. Nevěděli kam je dají, kam je pošlou. Nevěděli ani jestli jim nějakou půdu dají. Měli strach. Konečně Bílí Lev promluvil.
"Rada zasedla a rozhodla." Všichni kdo do té dobi ještě mluvili ztichli.
" Dáme vám půdu na jihu, kde řeka ústí do moře." Dokončil větu Vít, náčelník kmene Murmiliánů. "Zavedou vás tam Kirtiolové." Dokončil.
"Hurá!" Bylo slyšet na kylometry daleko. "Hurá!" Rokřičeli se ještě víc Kuhníni.

2. díl

2. listopadu 2008 v 19:00 | Zuzka Richterová
Uf! Konečně. Ráno bylo ošklivo, ale teď, odpoledne svítí krásné slunce. Hayuko neseděla jen tak doma na zadku. Trénovala nové chvaty, né však holýma rukama, ale katanou.
"Grr!"
"Ale, ale! Podívejme se! Hayuko!" Křikl posměvačně kluk, který s partou dalších lidí nakukoval přez plot do Hayučiny zahrady, ve které právě teď trénovala.
" Yaku! už mi fakt lezeš na nervi!" Křikla na něj Hayuko, ale co Yak nečekal, byla jejínerozzlobenost. Nebyla ani trochu rozzlobená! Ba naopak! V Yakovi se vařila krev! Jak to že se nezačala vstekat? Byl v koncích! Tak alespoň něco řekl
"Bojuješ jak opice!"
Furt líp, než ty. Ale jestli ti to nevedí, docela bych se podívala, jak bojuješ ty. Co takhle kdyby si sem šel, mohli bychom si zabojovat." Navrhla přátelsky Hayuko. To však Yak nečekal.
"Dnes na tebe nemám čas!" Řekl příkře,ale v duchu věděl proč. Hayuko byla v boji mnohokrát lepší! A proto ji také nenávidel. Ale nebyla to jen obyčejná nenávist. Byla to nenávist z celého srdce! Hayuko ho taky neměla ráda,ale že by ho nanáviděla, to ne. Jen ji štval, jak nejvíc mohl. Ona cvičila každý den, ale on ne. Proto byla lepší. A to ho štvalo. Ale kromě obrovské nenávisti k ní cítil ještě něco. Ale nevěděl co. Bylo to spalující, ale tak příjemné. Nikdy to nikomu neřekl. Věděl, že by se mu smáli, věděl, že by nebyljako ten nejvíc cool kluk z vejšky.
"Hele, já nemám čas jindy!" řekla mu Hayuko. " Buď poť hned, nebo nechoď vůbec. Ale jestli nepřídeš, tak tě označím před celou školou, před celím kruhem bojovníků."
"ah!?" a co teď?
"Hele, já si myslím, "řekla Hayuko", že nic neumíš a snažís se to zamaskovat."
"Já..! Já se nebojím! a jsem lepší!" vykoktal nejistě Yak.
"jo, tak se předveď." Vyzvala ho Hayuko, která moc dobře věděla, jak na tom Yak je.